A co je v tom Kišiněvě vlastně zajímavého? (Moldavsko, 2012) Radka Bzonková
Nedávno mi někdo položil otázku: „ A co je v tom Kišiněvě zajímavého?“
Zamyslela jsem se, upila pivo, potáhla si z cigarety.
„Nic,“ opověděla jsem.
A pár hodin na to už jsem cítila pod nohama rozbitý asfalt kišiněvských ulic, ohýbala se pro zralé kaštany a vyhřívala se jako potulná kočka na zářijovém slunci. Je to jinak. Tohle město v sobě má něco vzácného. Lenost, to je ten krásný pocit, který mě tu zaplavuje. Luxusní lenost, kterou si doma sotva můžu dovolit. Nedostatkové zboží. Všechny ty padající ploty, nízké domky v centru města, se schovanou zahrádkou a vinnou révou, oplétající branku a okna, ten požitek jen posilují. Už řadu let slouží pár naskládaných cihel na dvorku jako stůl, starý gauč ve stínu meruňky jako pavlač pro všechny rodiny. Už řadu let se každé ráno zdraví sousedi na půl huby, vědí o sobě první poslední, ženské chodí v nedbale zavázaném županu, chlapi v trenýrkách. Sedím na zápraží, já, host, a dívám se do koruny starého ořechu. Nezačnou už padat plody?
Nikdy se mi z toho dvorku nechce odcházet. Vždycky mě zabolí u srdce, když si představím, že i on za pár let zmizí, na jeho místě vyroste nějaký hotel s vířivkou a saunou, vždyť jsme úplně v centru a agenti s černými kufříky klepají na každá vrata. Nezadržitelnost pokroku a civilizace mi občas trhá srdce. A proto jezdím do Kišiněva. Není v něm nic zajímavého, jen nepřestavitelný luxus pomalého, mizícího času. Nespěchejte, až vstoupíte do ulic tohoto moldavského města.
Moldavsko, Radka Bzonková, 2012