Alexej Cvetkov: Král utopenců - recenze Radka Rubilina
„Zajímají mě stopy, které zanechává neviditelná ruka trhu na předmětech i tělech,“ pronesl ve své děkovné řeči za prestižní knižní cenu Andreje Bělého v podstatě neznámý autor Aleksej Cvetkov. Tato cena se v Rusku uděluje knihám, které dokázaly nově definovat „sociálnost“ a „slovesnost“. S literaturou je Cvetkov spjat od svých divokých anarchistických let dospívání: Psal verše, pracoval jako redaktor nezávislých časopisů, vede vlastní blogy v prestižních časopisech Snob.ru či Gazeta.ru. Nyní profesně působí jako prodavač v knižním obchodě a je to jeden z nejaktivnějších diskutérů současnosti: propaguje marxistickou filosofii, přičemž v centru své pozornosti drží kulturu a vychází myšlenkově především z německého a francouzského intelektuálního levicového prostředí.
Jako autor umělecké prózy se ovšem se svou knihou „Král utopenců“ představil v roce 2014 poprvé. A hned byl nominován na zásadní petrohradskou Cenu Andreje Bělého. Měl ten rok mimořádnou konkurenci – mnohem známější ruský prozaik a mistr stylu i umělecko-sociálních konstrukcí Vladimir Sorokin byl ve stejném roce nominován se svou knihou „Telurie“. Ta představuje obraz Ruska v budoucnosti, definuje nové vazby v této fiktivní společnosti a řadí se k nejlepším Sorokinovým textům. Všeobecně vládlo přesvědčení, že Sorokin je pro cenu za novou sociálnost i slovesnost ideální kandidát. Cvetkov ještě k tomu žádnou ucelenou vizi nové společnosti ve své knize „Král utopenců“ nenabízí, nejedná se dokonce ani o román: sepsal čtrnáct povídek, seřazených od nejkratší (na půl stránky) po nejdelší. Nespojuje je děj, hrdinové ani doba, koneckonců – děj bychom marně hledali i uvnitř jednotlivých útvarů – jsou to imaginární fantaskní příběhy. Dominuje jim nejdelší povídka, po níž nese kniha i název, ta představuje nejasnou utopistickou vizi krále všech utopených lidí: Země je v ní ovládaná společností utopenců, jejich vůdcem, z povrchu mizí kontinenty a „neživot“ bují pod vodou. Jeden člen poroty Ceny Andreje Bělého neformálně v jednom rozhovoru vystihl to, co knihu dělá mimořádnou: „Najednou mě napadlo – proč by nemohla nějaká kniha dostat cenu za styl, pouze a jedině za styl?“
Rukopis Cvetkova se totiž skutečně nepodobá nikomu a ničemu: je to mistr specifických slovních obratů, rozrůzněných řečových vrstev, unikátních slovních obrazů, nebojí se do sebe volně vsazovat mikrosyžety. V centru jeho psaní stojí text „an sich“, od čtenáře vyžaduje neustálou intelektuální práci, analýzu, spoluúčast na čtení. Jestliže zvenku se mohou povídky jevit jako absurdní příběhy založené na překotných povídkách klasika Daniila Charmse, při aktivním čtení v nich čtenář objeví neobyčejnou pestrost rovin a významů. „K literatuře přistupuji čistě formálně,“ prohlásil v jednom z rozhovorů sám autor, „pro mě je nejdůležitější otázka „Jak?“ – o čem ta kniha je, mě vůbec nezajímá, nejdůležitější je to, jak je napsaná.“
Mohlo by se tak zdát, že se v případě „Krále utopenců“ jedná o nějaké čistě formalistické dílo. Nebyl by to ovšem známý činorodý vykladač neomarxismu Aleksej Cvetkov, aby jeho aktivní životní pozice nepronikla i do této – čistě literární – záležitosti. Jedna povídka například popisuje využívání chycených partyzánů státní mocí k tomu, aby chodili po městě na Nový rok jako Dědové Mrázové a rozdávali dětem dárky („O dědech Mrázech“). Absurdní? Jistě: „zajímají mě stopy, které zanechává neviditelná ruka trhu na předmětech i tělech. Je to však i moje ruka,“ okomentoval knihu sám autor během předávání ceny. Na nesmyslné proměně partyzánů v Dědy Mráze zobrazuje jejich zotročení, podmanění a proměnu ve společenskou komoditu: z protistátních štváčů se stali spokojení a užiteční členové společnosti. V jiné povídce („Čtrnáct románů Alexeje Cvetkova“) si zase podává masmédia a jejich zdrcující cynický přístup k lidem či událostem jak v prostředí diktatury, tak i liberální společnosti. Události jsou vytvářeny nahodile, zobrazovány dle přání autora, neodrážejí nic než krkolomně poskládanou úlomkovitou představivost: „Venku jsem zvedl kulku, kterou náhodou utrousila některá ze stran už neaktuálního konfliktu...“ V povídce „Kapitál bez nominálu“ se objevují zajímavé obrazy, které čtenáře nutí zamyslet se nad vlastní prací a jejím smyslem: „‘Nikdo z lidí rozdupaných kancelářským fašismem se k nám nepřimkne, hledají novou kancelář, lepší‘ – řekl si.“
Tato místa v knize odkazují ke Cvetkovovi anarchistovi, levicově smýšlejícímu intelektuálovi. Nejen že o marxismu vášnivě diskutuje a promlouvá k publiku prostřednictvím sociálních sítí, vytvořil vlastní rádio, kde nahlíží z hlediska levicové filosofie témata jako „rodina“, peníze“, „empatie“ apod. Vydává skutečné bestsellery – uveďme alespoň ikonickou knihu inspirovanou hnutím Antifa v Německu – „Deník městského partizána“ (2008), či naopak nahlížení marxismu současnou ruskou (pop)kulturou – „Marxismus jako styl“ (2016).
Ačkoliv vydává řadu knih, odmítá být přímým účastníkem knižního trhu, odmítá autorská práva: „Publikuju své knihy volně na svých stránkách na internetu ještě týž den, kdy vycházejí. Žádné komerční hry. Jenom společný přístup, kolektivní intelekt a beztřídní horizont naší historie“, vysvětluje a dodává, že „vlastnit informace“ mu přijde jako opravdu absurdní nápad. Se Cvetkovem se také můžete lehce setkat, je to snad nejpřístupnější ruský autor současnosti. Stačí si zajít do prodejny knih a kulturního hubu současné Moskvy s názvem „Ciolkovski“ v Piatnické uličce. Cvetkova tam potkáte ráno i večer, pročítá většinu nových knih, můžete s ním probrat jakoukoliv otázku. I když je svým způsobem schován za regály knih a žije tak na okraji (možná spíš v hloubce) současné ruské společnosti, patří jistě mezi hlavní propagátory alternativní životní cesty a hlavně – nezávislého svobodného myšlení v Rusku.
Radka Rubilina, rusistka
„Známí se mě často opatrně vyptávají, proč vlastně píšu i tyto vlastní texty? Vždyť jsem mnohem známější a mám až masový úspěch jako novinář, publicista, propagátor a agitátor. Jenže jen takto, v literatuře, mohu pracovat s momentem tak, abych k němu přidal i své vlastní já. Nechci jen zkoumat nějakou situaci, chci do ní umístit jakousi aktivní slepou skvrnu, která svědčí o mé přítomnosti v prožívaném materiálu. Tao skvrna na hranici mezi tzv. vnějším a tzv. vnitřním světem, tvoří podstatu Krále utopenců. Zajímají mě stopy, které zanechává neviditelná ruka trhu na předmětech i tělech. Je to však i moje ruka. “ Alexej Cvetkov, řeč při předávání ceny Andreje Bělého
článek po redakci k dispozici zde: https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/porazil-i-sorokina-v-knize-cvetkov-kral-utopencu-recenze/r~4a32c0dafe6a11eb8fa20cc47ab5f122/