Radka Bzonková: básně o Petrohradu (cyklus básní k výstavě fotografií)
V roce 2005 jsem nafotila výstavu o Leninově ulici v Petrohradě. Je to poslední ulice ve městě, která nese Leninovo jméno a právě v ní se nacházelo mé přechodné bydliště. Výstava pak proběhla v Německu v roce 2006, na univerzitě v Konstanz. Napsala jsem k ní i malý cyklus básní, spojených jak s tradičním vyžilým sovětským bytem, který se stal mým útočištěm (dnes je přebudován, a všechna jeho minulost zahlazena), tak s jeho občas a nevhodně se objevujícím majitelem (dnes významným akademikem v Americe), jako i s pohledem okna na dětské hřiště a s nejbližším okolím (zrovna se lámaly prázdniny a začínala škola).
Vítejte!
Petrohrad, Pítěr....
Jak se s tím slovem pomazlit?
Zkuste si pomilovat kámen, vodu.
Nohy, ty si našly cestu,
dlažbou se tvarují,
díry, dlaždice a schodky
chodidla čtou
a bolí, jak ohledávají tu zem.
Chápu.
Rameno opřela jsem směle
o tramvajové sklo,
zešedlé zaslouženě,
deštěm vylízané a zalepené znovu
výkřikem k promrzlé půlnoci.
Parchanti ožralecký, zabručel,
ale taxíky taky nejsou žádná sláva.
A zbytek těla
Petrohrad nenašel si. 
Oči mi hloupě narážejí,
na holé pupky,
podpatky do nebes,
taštičky, vlásenky,
kožené kabely
zestárlých žen.
"Klíče od bytu,
poštovní schránky,
dole od dveří, jasný?"
A ruce potvory ne a ne.
nejde to,
ohmatat Petrohrad,
pohladit zábradlí Aničkova mostu.
"Ještě něco?" – pustil mi karmu
a byl pryč.
12. srpna 2005
Poslední srpnový den 
Na ulici Lenina
běhají holky v podkolenkách
s provázky kolem zápěstí,
za sebou táhnou
dezorientované psy.
Piští a škádlí se,
ve skříni jim visí
napařené
školní uniformy.
Večer je vymydlí,
(holčičky, - jak jinak)
v šest ráno zapletou
jim pevně vlasy,
copánky vybělené
dačou a létem u babičky.
Až zítra.
Teď ještě
skluzavka,
a pejsci vlající
na pestrých řemíncích
kolem svištícího ucha.
30. srpna 2005
Petrohradská žula 
V koupelně loupal se
nepřejícně strop.
Dnes dokonce i
od sousedů popršelo.
Dávno už vynesla jsem
odtamtud ručníky
a není proč si tou potopou
dál lámat hlavu.
Někdo se v patře nade mnou
ve sprše nejspíš hřeje.
Poslouchej přes okno –
zadýchalo pozdní léto.
Kýble i lavory,
běžím ven na ulici,
přes most v potoku aut
až na Kamenný ostrov.
Poslouchám
tep proudů tohoto města.
V studenu petrohradské žuly
ještě jeden den nám podzim
teplem požehnal.
1. září 2005
Nabídl, slíbil
za brýlema se ještě povytáhl,
líbí se mi zkrátka
ty kostlivé,
chytré typy.
Chytrý až běda.
Ta nabídka mě
nestála málo.
A nešlo vůbec o sex,
vážení!
1. září 2005
V sovětské kuchyni, 
kde jediná deska
rovná není,
klopil šestý panák,
mizel ke kamarádkám,
hodina lásky,
úsluhy na přání.
Pak myl se ve sprše.
Flašky, řeči, byt.
Křivý.
Zvolil si mě svědkem
– nechtěným.
Ráno mě prosil, ať
odjedu o den dřív.
Ne, nikdo to neodpouští.
Když padnul pak v zoufalství
v sovětské kuchyni
na kolena.
4. září 2005
Zavolal
Veselé veselí.
Trocha ukecaných kámošů.
Holohlavá radost.
Pár prásků, mejdan,
hlava v oblacích.
Vychlámaný svět.
Noční kšeft.
Tvé potěšení.
Tvůj nestravitelný lexikon.
15. září 2005
Stýskání 
Fotila jsem tě
u dveří do ložnice.
Byl jsi tak průzračný,
až jsem se bála,
že na negativu
zůstane jen slabá šmouha
v rozměru 30 x 40.
Stál jsi tam,
s mlhou přes oči,
ten kvadrát stopy,
co zavoněl mi slabě,
jak přetáhla jsem
deku přes obličej.
30. září 2005
Alena
Alena nebojí se toho,
co jednou nejspíš přijde.
Alena nemyslí na to,
co možná nikdy nebude.
Snad nepoznala krach.
Ta holka má pravdu.
Nesedí teď za rozpitým stolem,
nezbylo jí než na dně,
nepláče u filmů Charlie Chaplina.
Té holce snad nikdy
nedocházejí cigarety.
30. září 2005
Odjezd
Několik měsíců v samotě,
až vnitřní řeč se stala
tou jedinou a správnou.
Pražená semínka slunečnice
vám zaneprázdňují prázdné ruce.
Počítám kroky z kuchyně do pokoje,
ať mluvím nahlas,
vždyť brzy cesta domů,
Děkuji, děkuji, opakuji si v duchu
a procházím ve vlaku
nespěšíc ulicemi,
v nichž jsem se s nikým neseznámila.
30. září 2005