Eduard Limonov - Gum (poéma)
úvodní poznámka překladatelky: GUM – "Gossudarstvennyj universal´nyj magazin" znamená česky Obchodní dům (RB)
Tam kde jsou kufry různých druhů
i černé i hnědé
i šedavé za osm puntíkaté
tam kde jsou nákupní tašky
za sedm rublů – modré kávové a černé
tam Parmazanovová a Tolokoncevová loupají očima
Tam si mladík Kalistratov vybírá tašku DOSAAF
šedou a s bílým nápisem
nosit ji bude na rameni
stojí čtyři osmdesát
Tam voják Mordajlov
koupil kufr za osm deset
a hned do něj zavřel
svůj nevelký kufřík
„To ste si udělal vlastně matrjošku“
řekla mu Všudybylová – všímavá stařenka
„Tak ňák“ řekl voják
Tlačili na ně zezadu
Drobnozubov z Tuly
a Bjeljakov ze Stěpaničeva
Přeludov z Leningradu
stál osaměle v davu
Nájezdníkovová poodešla
nádherná taková blondýnka
šla a tajně vzpomínala
na svého muže chlupatého
A tu to na ni přišlo…
Zastavila se
aby přečkala nával vášně
Do Nájezdníkovové narazil Portugalov
naschvál
tlouštík vrazil do
Nájezdníkovové a objal ji
jako kdyby padal
a štípl ji do boku
i když přes hrubý kabát
Joj co si to…? vykřikla
Ale on už šel dál
odpověděl
Postávají tu a chytají vrány nebo co!
Tam kde deštníky přelévají
barvy z jednoho na druhý
tam dlouho stojí Papuchov
milý hloupý směšný
s žlutou šálou na krku
tu a tam psal básně
a po večerech chodil
do domu kultury spojovatelů
Tvář Papuchova tichá je
přimhouřené jedno oko
let má kolem čtyřiceti
a vzrůst střední
Nějaká magie se ho zmocnila
nějaká na tomto místě
no a magie přešla
a Papuchov si pomyslel
že by si moh vybrat vodu po holení
Už se nejistě přehrabuje
očima v ohromných vitrínách
kde vystavili všem potřebné
mezi lampy
Převážně zelené barvy tekutiny
Ve flakonech forem nejrůznějších
Kde je moje
ta moje
voda po holení
možná
tahle
to je ona
ne tamta
kde sakra
pro všechny tu vodu mají
a moji ne
No hleďme
kde jenom
nějak ji nevidím
nějak ji nemůžu najít
Tady je!
ne to není ona
tahle je za dva deset jmenuje se „Záře“
tamta je moje
ale ne není
tahle cizí stojí pět rublů
jmenuje se „Moskva“ flakon je plochý
Ach tady je můj maličký čtyřhranný
jmenuje se „Povzdech“
stojí třináct kopejek
mačkají se na Papuchova ti co zrovna přišli
Rackin dělník se svou ženou Frosjou mladou ženou
Celou rozporcovanou na buřtíkaté kousky
A v ohromném našikmo posazeném klobouku
Uhrovatý Šarikov vybírá vodu po holení
Koketní Nosikovová v kožichu
ale štíhlá a ostatním nepodobná
s napudrovaným nachmuřeným obličejem
vyžaduje a vyžaduje od Borkinovové
která je nemocná prodavačka
Ukažte mi tamto! Ukažte! Tohle!
No a nakonec Nosikovová pohrdavě odchází
tak jako tak nic nekoupila
A Borkinová jí do zad syčí „Krokodýlice!
Navlíkne si příšerné a červené rukavice po loket…“
Policista Obušňak vyholený a tuhý
Stojí pokyvuje obkrouhlým zátylkem
zbývají mu ještě tři hodiny
než odtud odejde domů
do jeho domu plného boršče
a dcera jeho nevlastní Culíkinovová
sedí za psacím stolem
řeší žerty aritmetiky
Žena jeho dívčího jména Bělinovová
sedí a hledí z okna
a vlasy si natřela jakousi mastnotou
V oddělení rukavic tam je tlačenice
Rukavice jarní za čtyři ruble
barvy kávové i červené i skořicové
zelené i černé v papíře
V téhle sezóně je v módě žlutá barva
kupuje se kupuje a prodavačky poletují
Jedna Kadeřávková druhá Bitovová
mezi sebou nepřátelství na nože
vždyť současný muž Bitovové
je bývalý ženich Kadeřávkové
Kadeřávková by i jed nalila
Natašce Bitovové do vody minerální
Kadeřávková je hubená a vysoká černovlasá
s dlouhým nosem
A Bitovová taková sportovní
a světlé vlasy nakrátko střižené
obepnutá sukní a košilí
a vše se u ní reliéfně dme
Kadeřávkovou oblečení neobepíná
„Dyť ona nosí krepovou sukni“
řekla mu před rokem
Vykašli se na tu Kadeřávkovou
krepová sukně – zahraniční zboží
se u nás v obchodě prodávalo všem
Teď poletují ve dvou
Přinášejí a odnášejí rukavice
Papírem barevným šustí
zpocené jak myši
Pomáhat jim přišla už
paní vedoucí – Ustlovová
nakadeřených loken jejích proudy se lijí
A bělma malinkých brýlí
neohrožené a kruté
Zkušeným pohybem ona
vše zvládá plavně
ani pot z ní nekape
„Železná kyčel“
jí mezi sebou říkají
„Pokladní Káti Dirižabljevové
nedávno umřel nejmladší syn“
Ve druhém patře říkala uklízečka Hadrovová
šedé pracovnici mandlovny Tyčkovové
a víte jak?
myslíte si že spáchal sebevraždu že jo?
A kdepak. Někdo ho zavraždil…
Ve dvanáct v noci šel uličkou
Dívku svoji Irinu doprovázel
A matka mu kolikrát říkala
„Nikolko pozdě se nevracej!“
A on šel
a teď je mrtvý
A co ta holka?
Ta už byla doma šel od ní
a tu ho oni spatřili
a nožem pod srdce – pích ho!
A kdo to byl?
Studenti
Na stejné ulici bydlí
dva bratři Vaskinovové. Dvacet jim je
jeden na elektromechanickém
Druhý na škole. ale vyhodili ho…
všelijak se pak toulal po ulici…
Ale todle přece… krev. nožem
do cizích teplých střev
Kvůli té dívce mladé
jistě syna Káti zabili
Jo. Dívka je to pěkná
No ale ti dva teď půjdou ke zdi
Samo sebou. Plnoletí…
Milost ať od soudce nečekají…
Přichází Chladkinová – zmrzlinu
prodává a zvoní
všechny drobné v bílých kapsách pláště
O Nikolkovi zmarněném mluvíte?
no to ale taky nebyl panáček z cukru
Přišel sem za matinkou
a představte si –
Odešla jsem na tři minuty
nechala ho u stánku –
Nikolko postůj mi tady chvilku pohlídej to tu!
Vrátím se a nemám dva ruble –
Já nic nevzal! – a bylo
ze svýho jsem to doplácela
A říkají že ho nezabili nožem
ale zabili ho otvírákem
a neumřel u jejích dveří
A ke svému bytu neběžel
ale už u ní v ložnici
Ona kouká… Ach ubohé děvče
on u postele celý krvavý…
Tam kde jsou mužské obleky
tam bloumá stovka lidí
Jeden – Meščerov
padesát čtyři –
už je na čase aby našel svou velikost
I když je mu šestnáct let – je to chlap jak hora
Chlupatkov se svou ženou
zašmodrchaní do myšlenek o hadřících
Jeruzalimov s Jeruzalimovou
přepychoví vykrmení v kožichu
Poklonová se sáňkami na rameni
a nákupní taškou v ruce
Karmenová s mladíkem Bystrovem
visí na jeho pravé ruce
A dovozové nemáte?
A prodavač válku zažil je lysý
za uchem tužku
a říká – Nejsou! Nejsou!
I když jsou a támhle visí
Ale jemu se tohle nelíbí
On je Sedmiklinov
On prokázal odvahu
i když samo sebou
nic jiného ve válce
prokázat nemohl
Buď dezertér nebo statečný vojín
jedno či druhé – střední cesty není
On si teď bůh ví proč pomyslel
že ten mladý nepůjde
do války rozkaz velitelský plnit
Třistakrát hubit svůj mladý život
Na ruce mu mladá ženská visí
nóbl obleky očima vybírá
Ach Sedmiklinove – co vás to napadá
to je jen lepší oblečení
a vyšší vzrůst
Ach Sedmiklinove! Půjde
jak ovečka! A co mu zbývá…
Za mladým párem
nemladá podnájemnice
Ne tak se jí neříká
Ne. Vykonávaná funkce
Je u něj jako písařka
a jeden by řek i z lásky
kdyby nebrala za svoje
rozehřáté vnější tělo
ruble a ruble a dárky
Zrovna dneska Fjodor Ivanyč
její přítel a nadřízený
- kráčejí a prohlížejí si zboží
pro ni i pro něj při jednom
A zítra Petr Stěpanyč
zve ji nejdřív do kina
a pak
kráčejí a prohlížejí si zboží
pro ni i pro něj při jednom
A ve středu s šoférem Vaskou
už úplně jen tak
leží na divanu
a milý – šeptá mu…
A co je komu do toho
ať i chlapec lásku pozná
a spojí příjemné
s užitečným
už v dávném starověku tohle radili
A tady jde hezounká hbitá
šikovně se prodírá
houštím syčícího lidu
K muži. k milovanému muži
daří se jí dopředu postupovat. Vždyť on
stojí před maďarským výrobkem
a mne jeho klopu
Kup ho miláčku! To teď letí!
Hnědá barva příjemná
a hodí se ti ke svrchníku
já ještě někde seženu vázanku
A on souhlasí. Tak ho vezmem
Napište nám paragon– pane prodavateli!
Šu – šu – šu – kde je tužka – hotovo!
Platí se v kase nalevo – támhle…
Máňo! Dva ruble mi dej!
Hned hned! A nepotřebuješ tři?
Peníze drž pevně v ruce
do tašky je ani nedávej
z té je vytáhnou ani si nevšimneš…hrozná mačkanice
Kosťo! Možná že světle béžová
není úplně nejlepší barva!
Ničemu nerozumíš
do výplaty vydržíme
Bude co by dup
už za devatenáct dní
Péťa. Gennadij a Šura Alejnikovi
tiše a skromně stojí na různých místech haly
Obleky je nezajímají
kapsy je zajímají
Jsou docela dobře oblečení
Šurovi teď kdosi padl do oka. Šťouchl loktem Gennadije
Gennašo – koukni – šedý bobr
To je vono! Železný strejda s manželkou
a dceruška k zulíbání… - kryj mě zleva!
A krátce se zasmáli
jakoby náhodou se srazili s rodinkou
toho samého uctivého
šedého moudrého bobra
Ach velmi se omlouvám – s respektem
zubem zlatým předním
blýsknul Alejnikov fešácký –
Tady je dnes uspěchaný blázinec!
Nic se nestalo – strejda odpověděl
a samozřejmě neviděl
jak uplavala jeho prkenice
Odešli i Šura a Gennadij
a v závěsu i silný Péťa
co je kryje zezadu
Vždyť dědek – nových peněz kupu
tužtičku si zas nadrndá
Všichni lidi by měli mít stejně
škoda že je všechno naopak!
Tak přemýšlí Šura Alejnikov
známý mezi svými
jako velmi moudrý člověk…
Mongolovová – šestnáctiletá holka
stojí zmrzlinu okusuje
její kabát už není nejnovější
ale ona teď nemůže jinak
ať ji třeba horší strava čeká
jen když si střevíčky koupí
s velkou mašlí. s kulatou špičkou
a lakované jako piáno…
Pracovník za pultem Marmeladov
Vysoký a sportovní klučina
vrtí celým tělem za pultem
všem kupujícím se ukazuje
Tady kupuje malý Hromádkin
velkou lampu do nocí
a kupuje tu Soplevkin
do kuchyně nový vypínač
A kupuje tu Kutilkin
pevnější dřevěné příchytky
A kupuje tu Inženýrkin
garnýž. kování. a lustry tři
Zde dáma černá Tbiliscová
stojí a mimózy prodává
z kufříku je vytahuje
a ve vzduchu rublem mává
Jen jeden rubl – kupte mimózu!
Její synové jsou od ní nedaleko
taky s mimózami v ruce
s velkými čepicemi na hlavách
Tydli. Tydli. Záclony. Tydli.
Prodavačka Jevrosimovová je žlutá a vysoká
přichází k ní její známý Proškin
přináší závěs hráškové barvy…
uráží se… odchází…
protože Jevrosimovová nemohla nic najít
A druhá a třetí prodavačka jsou sestry Alexandrovovy
nedávno přijely z polí a od trav
ještě copy jim věncem
na hlavě leží
ještě po venkovsku drmolí
ale celkově se zařadily a vyznají se
a velmi pečlivě peníze přepočítávají
Cihličkin. Zlatovcev a Kvasin
napili se na cestě z práce
a když šli kolem
zastavili se tu a začali nakupovat
deset pistolí koupili už
i když na všech je stejný obrázek dítěte
deset knížek koupili už
a pět hraček nafukovacích
už dostali pláště
dvě násady na rýč
v tlačenici veliké pomerančů horu
a často je házejí na zem
Hopla! Kdo si ho zvedne? Kdo?
Dostalo se jim napomenutí a
oni na to říkají
A my slavíme narozeniny
k tomu všemu jsme přece proletariát
Ach. Bože. kde jsme jen ještě nebyli!?
(zvolat. intonace otázky. zamyšlenost)
Ach – Lahůdkářství – v něm skutečnost i sen
propletli se těsně tam
kde sleď je moře vepřové
zde vše je co dělá jídlo jídlem
Řady lahví volají po koupi
a pak po tichém poblití
Konzerv na třicet
koupila nějaká Hruškinová
A na čtyřicet zeleninových polévek
koupila nějaká Sardinková
A Jelkinová koupila klikvy
se sirupem v nálevu cukrovém
Odněkud nesou brusinky
v plátěných taškách přes rameno
Básník jde – je to Prosťakov
on přerostl i nedorostl
snědl by dvě kačeny
nebo dva housery
Zná všecky tyhle zdejší lidi
on se s nimi seznámil
Jsou všichni tak strašně zajímaví
jednoho uvidíš – pusu otevřeš –
Pořizují si milence
milenky přenádherné
tragédie s sebou frašky
v kapsách hlavy nesou
A tu Prosťakov potkává Annu
Ach Anno! Anno! jsme znaveni
Celé mé nohy bolí!
Celé tvé nohy bolí!
Pojďme se najíst a pak domů
pod naši prozatímní střechu
pojď krok svůj prosím zdvoj…
A jedí oni
v oddělení kde je možné vidět
jak Pestrjadin chystá se vypít
jak Štamprlkin už vypil
a spleen po duši se rozlil
I tu oni oba řekli
I Prosťakov i Anna spolu
Žili jsme žili jezdili
nevěděli co je hluk
a nevěděli co je šum
Že umělohmotný kýbl stojí
jen dva ruble nic víc
Teď jíme bujón s vejcem
a jako hlavní – karbenátky namleté…
(A v ulicích létaly hordy
jakýchsi nových nových věcí
Zde dub čtyřletý. Tři ruble patnáct
Zde roh domu – čtyřicet dva s pětníkem
Zde nebe severního kousek ze dva metry
stojí sto padesát čtyři a nula nula)
Ach Anno – kadeře básníkovy
ne nadarmo dříve se vlnily
On viděl propad člověka
A nám zůstali tu člověkové
na něž hrdý je všeobecný šum.
(1968)
Literární rozbor Limonovova básnického díla šedesátých let a také této poémy GUM je k dispozici zde.