„Kady“ – syn pošťačky (Kolja) - ukázky z "Knihy mrtvých" Eduarda Limonova. překlad Radka Bzonková // Souvislosti 2/2005
V roce 1982 jsem v Paříži rychle napsal knížku Autoportrét bandity v jinošství. Zrodila se z pár stránek textu. Měl jsem v plánu napsat povídku. Začínala takhle: „Edymu-baby je patnáct let. Stojí se zhnuseným výrazem opřený o stěnu domu, ve kterém se nachází lékárna, a čeká.“ Čekal na Kadyho. Kady, tedy Nikolaj Kovaljov, byl mým kamarádem v tom horkém, hysterickém kousku života mezi dětstvím a mládím, kterému v dávných dobách říkali jinošství. Teď už se to slovo nepoužívá.
Blonďáček, vyhublý klučík o rok mladší než já, syn neznámého otce a pošťačky Klávy, bydlel v domě, co vypadal jak kasárenský barák. U lékárny na něj Edy-baby nečeká náhodou. Barák Kolji sousedil s čtyřpatrovým domem, v jehož přízemí byla lékárna, jediná v celé Saltovské čtvrti. Teď už ty místa spolklo město, ale tehdy byla z Koljova okna v prvním patře vidět konečná tramvaje, které se říkalo „smyčka“. Mezi sebou jsme pak říkali: „Jdu na smyčku“, a jestli jsme nastupovali na vedlejší tramvajové zastávce, tak jsme říkali: „Nasednu na Stachanovském“. Tenhle název zastávka dostala podle betonové šedočerné budovy klubu Stachanovskij. Jak obrácené písmeno „L“ seděl Stachanovskij v prachu a špíně Saltovské čtvrti. Vedle klubu bylo letní taneční pódium (v zimě se chodilo tancovat dovnitř). Kolem klubu, od tramvajové zastávky k Materialistické ulici se valil proud cestujících a to byl rajón nás výrostků. Na Materialistické bylo lahůdkářství č. 7, které nezřídka lákalo naši představivost, jíž bylo zapotřebí stimulace. Takhle vypadal jednoduchý svět naší Saltovské geografie. Čtvrť byla narvaná dělníkama – těm se říkalo „kozí lid“ a byla jich drtivá většina, žili tu taky „kriminálníci“ – agresivní menšina. Něco málo inženýrů a techniků, učitelů a doktorů (tj. rozpočtářů – jak se teď říká) se rozpouštělo v moři dělnickýho lidu a my je měli taky za „kozí lid“. Kromě nich tu byl ještě „odpad“. Tři síly. Prostá kosmogonie.
Kolja Kovaljov rozšířil můj vesmír, podstatně ho zvětšil. Měl kamarády a známé v centru města. O Kolju se staral a dovoloval mu točit se kolem saxofonista Judžin, vlasatý, přičmoudlý typ. Sám Kolja měl odkudsi taky saxofon a v těch dobách sice ne často, ale přeci jen občas dováděl obyvatele baráku k šílenství svými pokusy naučit se hrát. Učil se jednu a tu samou skladbu Karavana nejspíš od Dukea Ellingtona. Kolja mi vyprávěl o svém výletu do Moskvy na festival, Kolja byl taky s Judžinem na jam-session, jak říkal, v Talinu. Četl jsem knihy a věděl o existenci jiných států a měst. Jenže knihy byly samy pro sebe a Saltovka taky. V osobě Kolji jsem se poprvé setkal s člověkem svého věku, který přebýval za hranicemi Charkova a mohl dosvědčit jedno: tam je zajímavý život! Tahat se za Koljou a Judžinem středem města se mi nelíbilo. Byli jsme v postavení děcek, která se dala využít na poslíčkování. Párkrát jsem to s nima absolvoval a nechal toho. Když přišel můj čas, v roce 1964, seznámil jsem se s Annou a začal bydlet, pro mě zcela nečekaně, v samém centru, kde nebydlel nikdo, na náměstí Těveljeva. Později jsem se potkal s Koljou (naše cesty se rozešly) a on mi velmi záviděl. Dokonce závistí až zezelenal: „Tak ty seš teď frajer z centra! Chlape, to ti závidím.“
Kolja Kovaljov si dělal plány na lepší život, než ten, co nám dávala Saltovka. Usilovat o něj začal fyzicky dřív než já. Já jsem tiše četl knížky a zkoušel vykrádat okolní obchody, učil se a fantazíroval, že se stanu slavným banditou. Ale Kolja už si v té době začal dělat známé. Znal Judžina a ještě pár muzikantů, výstřední dívku Lidku Šepelenkovou (já jsem tu hvězdu nikdy nespatřil), patřil nějak k uskupení Modrý kůň! A byla to pravda, protože Kolja mi o Modrém koni vyprávěl mnohem dřív, než se o něm v Komsomolské pravdě objevil výbušný článek. (Modrý kůň, milý čtenáři, první organizace tzv. fešáků v SSSR – jakýchsi sovětských beatniků, byl rozehnán v roce 1957!)
Kolja chodil v béžovém alpském plášti, vyrobeném v Rakousku, plášť měl kapuci. Koupil ho bohužel už v dost obnošeném stavu na festivalu v Moskvě a svrchník se neodvratně blížil ke svému zániku. Ve snaze o lepší život jsme si s Koljou koupili žlutou potahovou látku, obkreslil jsem střih Koljova kabátu, přenesl ho na papír (býval jsem v geometrii odjakživa dobrý a už v deseti či jedenácti jsem si vydělával vyráběním střihů našim sousedkám v domácnosti), a podle střihu nám teta Máša z Koljova baráku ušila dvě bundy s kapucema. A v těch bundách jsme pak jako žlutá ptáčata chodili po čtvrti. A ještě nám jeden chlapík vyrobil z nejtvrdší oceli čtyři podkůvky na boty. Zlámal v továrně několik tvrzených vrtáků, než se mu podařilo vyvrtat dvanáct otvorů na šroubky. Když jsme si pak podkůvky přišroubovali k podrážkám, chodili jsme s Koljou tak, že jsme šoupali nohama o zem a vykřesávali snopy jisker. Kdybychom nepatřili k „našim“, dostávali bychom na Saltovce za žluté bundy nakládačku každý den, tak temný a nepokrokový lid v ní žil. Tady se chodilo v holínkách, v šedých hazukách, kterým říkali moskvanky, a v čapkách. Kdepak Saltovka a žluté bundičky!
Moje matka měla Kolju ráda. Kolja nenadával tak sprostě jak ostatní, a přece jen – věnoval se hudbě. Koljovi patřil cívkový magnetofon, páska se na něm pořád trhala, v jejich miniaturním bytě byl cítit aceton. Kolja nenáviděl kriminálníky a neměl rád chuligánství. Na rozdíl ode mě nikdy nesnil o tom, že se stane banditou, jeho vzor byl Judžin, který hrál v jazzovém orchestru na saxofon. A proto moje máma, která naříkala nad tím, že jí „ulice sežere syna“, měla Kolju za personu grata.
Jakmile jsme se začali cítit jako mladí muži (Kolja se usilovně holil a pokoušel se nechávat si růst vousy už od patnácti!), snažili jsme se setkávat s krásným pohlavím. Ve škole jsem je samozřejmě potkával, jenže holky ze školy byly spíš něco jako sestry, navíc jsme spolu trávili tolik času, že se pohlavní rozdíly ztrácely. Na večerech tance byly jiné holky, s vyzývavě namalovanými rty, v parádních šatech, vonící parfémem a pudrem. Daly se tam potkat jakési pětadvacetileté a v životě zkušenější „vampírky“ – zednice či soustružnice z ubytoven (v Saltovce bylo ženských ubytoven jak máku). No a co, že byly primitivní… Umění okouzlení a lásky znaly zednice a soustružnice ne hůř než Marlen Dietrich. A oči mívaly ohromné, zelené nebo děsivě černé. A líbili se jim mlaďoučcí kluci. Jenže klučíci se jich báli. Kolja chodil na večerní tancování, ale ne zrovna rád. A nijak zvlášť se nesnažil tancovat. Spíš s náma na záchodě v Stachanovském pil. V podstatě jsme se, jako většina výrostků, bez dívek trápili. Stálou holku měl málokdo, i když jsme se zamilovávali často. Nemůžu si za nic vzpomenout na jedinou, třeba jenom náhodnou Koljovu holku. Odešel z práce v továrně a přestávka mezi nástupem do další se nějak protáhla. Matka mu nadávala, že je „vyžírka“. Kluci nebo výrostci – žili jsme tak tehdy všichni. Kolem byly doslova hory fabrik. Saltovka byla ze všech stran obehnána jenom ploty továren. Srp a kladivo, Turbínová, Píst, Továrna kol a motocyklů, Elektroocel, na výjezdní cestě ze Saltovky ležely koleje, které mohly kohokoliv bezpečně dovést k obrovské traktorové továrně: ChTZ. Člověk, který usiloval o lepší život, byl v tomhle kosmu odepsaný. Byl odsouzen k vykonávání výrobních operací v hlubinách továrních budov. Všichni jsme se vzpouzeli. Ale stejně jsem pracoval v Srpu a kladivu přes rok a půl, to bylo v třia- nebo čtyřiašedesátém. V Továrně kol a motocyklů jsem vydržel jeden týden, v Turbínové dva dni. V říjnu 1964 jsem definitivně utekl. Stal jsem se „nosičem knih“ v obchodě s knížkama na Sumské ulici. Celý zmrzlý jsem je prodával před obchodem ve stánku. Ale stejně to byla aspoň malá výhra. Továrnám se nepovedlo sežrat mě i s botama. Kolja nastoupil do továrny na holicí strojky. Tam, kde později, v roce 1968, umřel můj kamarád ze školy, Viktor Proutorov.
S radostí tady zveřejním báseň, kterou jsem napsal později v New Yorku, týká se onoho světa, očima výrostka, mýma nebo Koljovýma. Je o onom světě fabrik, kam nás zaháněli.
…A klučík pracoval ve stínu oblohy
uvnitř železných fabrik ohavných
Plamenem rudým zeleným hrubým
dýchaly továren železné zuby
Vítr a mžení venku za oknem
nebylo to, co kluk za špínu měl
Špína byl cech. Příroda dávala mu klidu
když běžel pryč od dělnického lidu
Od houfu grobiánů trhnout se
od horkých pecí houkajících ohnišť ven!
Na dvůr do sněhu černoty mokroty
postát a zmlknout a myslet si: „Vlhko viď…
A když na větvi slupku stáhnou,
uvidí žíly, co prostupují kůrou.
A krysa i sysel dál svou noru ryjí,
i když jim les kácejí a oni to vidí...“
Zlým vtipem parťáka jak po hlavě kladivem,
kovy zvonily jak dlouhá noc a dlouhý den.
Tál tam sníh. A smrdělo hádem…
Mrtvou zahradou. Fabrikou. Lidem…
Je cítit, že tohle jsou verše bývalého slévače. Kolja mi postupně mizel z očí. Potkávali jsme se míň a míň. V letech 1963–64, když jsem pracoval ve slévačském cechu továrny Srp a kladivo na tři směny, šlo jen stěží udržovat kontakt s kýmkoliv. Po třetí směně, když byla zima, jsem šel domů spát; když bylo léto, tak jsem mazal přímo na pláž. Druhá směna mi kradla všechen můj prime time pro schůzky – večer. No a první směnu jsem míval jen jednou za tři týdny. Držel jsem se těch, s kým jsem pracoval: Borky Čurilova, Jury „Tlusťocha“, Ženi – mých kamarádů z brigády, s nimi jsme si vyráželi, každou sobotu chodili do hospody a pili tam svých osm deci koňaku. Vydělával jsem hodně. Jednou jsem dokonce dostal tři sta dvacet rublů! Stříhal jsem si vlasy nakrátko, byl jsem zdravý a svalnatý, ušil jsem si jeden, dva, tři… nakonec to bylo šest obleků. Kolja se občas stavoval u nás doma. A tím to haslo.
V roce 1965 nebo 1966 se u nás objevil s pozváním na svatbu. Nastávající se jmenovala Lída, byla to blondýnka, starší než on, a pracovala jako kosmetička. V Deníku smolaře najdete tyhle řádky:
„Edy, tak mi říkal Kady. Edvarde, vzpomínáš si na Kadyho? Edy a Kady, Kady a Edy – jedna vlna v moři. Kady, Kolja, syn pošťačky, se učil hrát na saxofon. Nebyl to vůbec špatný kluk, měl talent, ale Liduna ho zničila. První pizda, kterou našel. Starší než on. Běhal od ní ven do sněhu a tam plakal. V ten opilý večer, kdy se vzali.“
Koupili jsme kytici, nějaký ten dárek nejspíš taky, Anna byla přívržencem obyčejů a předsudků, oblékla si šaty tmavé barvy, „podpatky“ (boty na podpatcích jako jehly) a vydali jsme se k nim. Nebyl jsem jen tak obyčejný host, ale svědek. Z jeho ženy Lydie, pamatuju si na ni jen mlžně, se vyklubala ona „upírka“ z ubytovny, ten typ, co jsme vídali na večerních tancovačkách ve Stachanovském. Svatba v Rusku je vždycky věcí krajně dvousmyslnou, protože nevěsta (obyčejně to bývá nevěsta) si neodpírá tu radost pozvat aspoň jednoho člověka ze své minulosti. Nejspíš si myslí, že na to má právo, protože se loučí s minulostí. Podle toho, jak jsou hosté, nevěsta i ženich stále opilejší, minulost se míchá se současností a budoucností, takže nezbývá nic jiného než jednotlivé časy od sebe násilně odervat. Můj kamarád z jinošství Kolja Kovaljov měl právě takovouhle svatbu. Nevěsta s potrhaným závojem, zasmrádlé saláty, člověk z minulosti… Anna a já, jak běžíme po sněhu za plačícím Koljou Kovaljovem… (Vždyť kolik mu mohlo být – jednadvacet, dvaadvacet.) Dovedli jsme ho zpátky, uklidnili a ještě víc opili. Přitočila se k nám znepokojená, dospělá Lydie. Už se jí pod šaty rýsovalo břicho. Jeli jsme taxíkem a probírali, co se stalo. Já měl za to, že se stala tragédie, katastrofa, že rodinný život Kolji se zhroutil dřív, než vůbec začal. Anna, mnohem znalejší života, na to řekla, že se oba vyspí a všechno bude zase v pořádku… Já jsem nesouhlasil… Z naříkavých výkřiků mého kamaráda jsem pochopil, že lidé z Lídiny minulosti ho netrápí poprvé.
Uběhlo mnoho let. V prosinci 1989 jsem strávil šest dní u rodičů v Charkově. Seděli jsme s matkou v čisté kuchyni, za okny zima, já jsem pokládal otázky a ona odpovídala. Kdo umřel, kdo zůstal naživu. Ukázalo se, že si vzal život můj kamarád ze školy Viktor Golovašov. Vychodil tankistické učiliště a dotáhl to na majora, vyhodili ho, hodně pil, pracoval jako dělník v továrně na traktory. Sebevraždu spáchal kvůli ženě, Lidka ho („vzpomínáš si, synu, taková ta chromá, s holí chodila, žila kousek vodsaď“) celý život trápila, mockrát ji přistihl s vojákama, když sloužil ve střední Asii. „K… to byla,“ matka se sama zcenzurovala. A povzdechla si.
„Hele, a je ještě Kady s tou svojí? Nějak to skřípalo už na začátku, na svatbě plakal…“
„Ale ti se rozvedli už dávno. Žije teď s mámou, kousek vod nás, vychovává vnuka.“
„Vnuka?“
„No jo… Když jsi odjížděl, jeho synovi mohlo být tak deset. Ten vyrost, se ženou si taky dvakrát nerozuměl. Ale vnouček je hodný. Dímočka. Bydlí víc u Kolji s prababičkou. Kolja k nám chodívá často. I když, pravda, nějak dlouho se tu neukázal. Minule tu nechal flašku vodky. Jen ať tu postojí, povídá, jak přijede Edy, tak ji vypijem.“
„A co vlastně dělá, kde pracuje? Učil se přece hrát na saxofon, chtěl být muzikantem.“
„Pracuje jako restaurátor, opravuje kostely,“ řekla matka. Zamyslela se. „No, aspoň to tak říká.“
„To je jasný, že kecá,“ prohlásil otec, když vcházel do kuchyně. „Děláte soupis? Myslím, že si vymýšlí, aby vypadal solidně. Před náma. Dyť ty seš stal slavnej. Náhodou jsme ho v létě tady u nás viděli. Jde, táhne dva kýble s barvou a za ním stejná dělnická kumpanije, vlečou materiál. A jakýsi čistě oblečený chlap na ně pořvává. Podle mě je z něho normální nájemný dělník. Všimnul si nás. Ale hned se od nás otočil. To se rozumí, že jsme na něj s mamkou nezačali volat, nechtěli jsme ho ztrapňovat.“
Druhý den byla neděle. Poprosil jsem matku, aby zavolala Koljovi. Do té doby jsem se s nikým neviděl, ani jsem to neměl v plánu, ale s ním jsem se potkat chtěl. Co z toho bylo, vypráví jedna scéna v knize Cizinec v době smuty. Telefon zvedla jeho matka, pošťačka. Řekla nám, že Kolja umřel, zahynul, spadl z lešení. Stalo se to 9. prosince 1989, přesně v ten den, kdy jsem přistál na Šeremetěvu v Moskvě, po patnácti letech rozluky s Ruskem.
Koljova máma si myslela, že ho z lešení někdo shodil. Pracovalo tam hodně bývalých vězňů, jednoho z nich prý urazil, tak mu to vrátil.
Moje matka se z toho nemohla vzpamatovat. Vyčítala si, že mu odepřela panáka: „Přinesl láhev, ale já mu nabídla koňak, trošku ho u nás ještě zbylo. Flašku pšeničné přinesl. Řekl: Teto Rajo, napijem se, až se tu objeví Edy. Postavte ji do skříňky. Tak jsem ji tam dala. A jak odcházel, ve dveřích povídá: Teto Rajo, Rajso Fjodorovno, já vám mám na tu vodku takovou chuť, nalejte mi panáka, koupím pak novou flašku. Jenže já na to: Už máš dost, Nikolaji. A on odešel, celý v rozpacích. Měla jsem mu toho panáka nalít, ale kdo to moh vědět, že tu byl naposled.“
Smutný osud. Teoreticky by se Kolja mohl stát nějakým Johnem Lennonem. Znal všechnu hudbu té doby. Vyprávěl mi o Elvisu Presleym, Glenu Millerovi. Ale dopadlo to tak, že plešatý, fousatý a načerno najatý dělník spadl z lešení.