Nina Gagen-Torn: Víra (překlad Radka Bzonková), // Ozvěny Gulagu - Povídky a vzpomínky, Praha-Moskva 2013

05.06.2013 11:07

Většina žen v lágru nesla svůj osud i utrpení jako živelnou pohromu a nesnažily se přijít na kloub příčinám. Přesně tak vnímal svůj osud i Ivan Děnisovič u Solženicyna. 

Ale tomu, kdo si uměl najít nějaké vysvětlení událostí a věřil mu, se žilo lehčeji.

V současné literatuře se autoři pořád víc a víc snaží představit typ přesvědčeného straníka, který si tvrdě uchovává svou víru ve stranu a stranickou spravedlnost.[1] Je možné, že to není jen strategický krok kvůli publikování. Vždyť i básně Jeleny Vladimirovové o Kolymě, které byly psány s přesvědčením, že nebudou nikdy vydány tiskem, popisují lidský příběh, ve kterém umírá komunista v plné víře ve stranu a její spravedlnost.[2] Tyto věci byly asi častěji k vidění v mužských lágrech, vždyť pro muže je mnohem těžší odvrhnout svou minulost a přijmout novou skutečnost.

Ženy měnily své myšlení rychleji, hledaly alespoň nějaký zájem o práci, při níž zapomínaly na minulost. Marusja Stebnickaja byla vysoko postavená stranická funkcionářka a na Kolymě začala pracovat ve vepříně. S velkou radostí a pracovním uspokojením vyprávěla o rozoumku selat a o tom, jak se o ně co nejlépe starat. Její přítelkyně, Ljucija Džaparidze, dcera slavného Aljoši Džaparidzeho, který byl popraven jako jeden z dvaceti šesti baškirských komisařů, pracovala ve sklenících. Byla vychovávána v Kremlu. V Kremlu byla také na přímý Stalinův rozkaz zatčena. Obě ženy neprojevovaly víru v komunistickou stranu, ale ani ji neodsuzovaly: mlčely. Bály se, že se dočkají nesouhlasu a vzrušeného pobouření, když vysloví myšlenku, že ve straně jistě znovu zavládne spravedlnost? Nebo zkrátka nemohly říct ani slovo, aby bránily stranickou linii, která přinesla milionům uvězněných lidí utrpení a těm, co zůstali na svobodě, patolízalství? Nevím: ony mlčely. Mlčela i Jakirova žena, kterou jsem potkala v těmnikovských lágrech.[3] Mlčela i Marije Samojlovna, o které už jsem psala dřív.

Věřily v něco? Nevím. Raději budu vyprávět o těch ženách, které nějakou víru měly. A jejich víra jim dávala sílu žít a nenechat se zlomit.

 

***

 

Nejdříve povím něco o „přesvědčených leninistkách“ (tak samy sebe nazývaly), které jsem potkala na Kolymě. Plně se hlásily ke kontaktu s trockistickou opozicí, požadovaly zveřejnění Leninovy závěti, kterou Stalin utajil a tím narušil stranickou demokracii. Byly přesvědčeny, že Stalin udělal z diktatury proletariátu diktaturu nad proletariátem a zavedl nepřípustný teror. Kolektivizace provedená násilnou formou a skrze plné zotročení rolníků nepřiblížila společnost k socialismu, ale pouze přispěla ke zbytnění státu.

Nepochybovaly, že taktika ve straně, o které Stalin samozřejmě velmi dobře ví, diskredituje myšlenku komunismu. Zachránit to, podle jejich názoru, může pouze obětovaná krev komunistů bojujících proti stalinské vládní linii. A ony se o to snažily. Když je hnali přes Vladivostok, zpívaly: „Vy padli jste jako oběť v bitvě osudové lásky k lidu.“ Stráž je mlátila pažbami, ale zpěv neutichal. Zahnali je proto do podpalubí, ale i odtamtud se rozléhal jejich zpěv. Na Kolymě vyhlásily hladovku, protože požadovaly zvláštní režim pro politické vězně: možnost psát a dostávat dopisy, povolení číst knihy, život v zóně oddělený od kriminálníků. Patnáctý den hladovění je začali násilně krmit. Nevzdávaly se. Devadesátý den správa tábora souhlasila se splněním jejich požadavků. Ženy zrušily hladovku. Převezli je do různých táborů, slíbili jim přitom, že v těchto lágrech jsou již splněny požadované podmínky politických vězeňkyň. Odtud je postupně jednu po druhé stáhli do Magadanu, do strašného vězení, známého jako „Vaskovův dům“. Tady se na ně vytvářela nová obvinění. Tyto vězeňkyně věděly, že na ně čeká poprava, a přesto se nevzdávaly. Byly velmi statečné. Je nanejvýš pravděpodobné, že všechny zemřely. Ale víru, že musejí vést boj za takový komunismus, jaký si představovaly, si udržely až do konce.    

 

***

 

K dalším „ochránkyním víry“ patřily nacionalistky z pobaltských republik či západní Ukrajiny, nedávno připojených k Sovětskému svazu. Nacionalistek bylo v lágrech plno, ale já jsem se téměř nesetkala s opravdu aktivními, které by vedly nějakou ideologickou bitvu. V táboře č. 10 se při šťáře u mladých Litevek našly papíry s písněmi v litevštině a dřevěná hůlka s vyrytými větvičkami a žaludy – symbolem litevské samostatnosti. Po barácích už letěla šeptanda: „Našli u nich… Chtěly slavit Den Litvy… Všechno jim zabavili… Odvezli je… Teď se u nás určitě přitvrdí režim… Nikdo nebude smět mít u sebe papír… A co provedou s těma chuděrkama?… Určitě jim navýší trest… Ubohá děvčata, ty si to vypijou až do dna.“

Jednou jsem taky potkala ukrajinskou nacionalistku. Vyhublá žena se žhnoucíma očima mluvila ukrajinsky a snažila se komunikovat jen s Ukrajinkami. Bylo jich u nás hodně, takže to tak nebilo do očí. Ale nápadné na ní bylo neustálé napětí: bylo vidět, že se moc nezajímá ani o jídlo, ani o spaní a že ani na minutu nezapomíná, že se nachází v nepřátelském zajetí. A jednou přišla chvíle, kdy se to rozhodla ukázat.

Byl volný den. Každý se věnoval vlastní práci – spravování oblečení, šití, uklízely se postele. V baráku to hučelo jako v úlu.

Hukot najednou rozřízl výrazný hlas.

„Ženy!“ vykřikla Ukrajinka, která stála uprostřed baráku. „Dnes má narozeniny Stepan Bandera. Chaj žive pan Stepan!“  

Celý barák ztichl. Z pryčen visela řada hlav.

„Ať žije pan Stepan Bandera! Ať žije matička Ukrajina!“ zakřičela ještě hlasitěji.

Nikdo jí neodpověděl. Mávla rukou a utekla. Za několik hodin ji zavřeli do táborové korekce… Nevím, kam ji odvezli.

 

***

 

Nápadnější a viditelnější byly různé formy náboženské víry. Někdy nabíraly tragických, jindy komických rysů.

Už jsem ve své knize zmiňovala „mnišky“ v táboře č. 6. V táboře č. 10 je strčili všechny do jednoho baráku a zakázali jim komunikovat s ostatními. V určitých hodinách se z baráku ozýval církevní zpěv, jinak tam bývalo úplně ticho. Pevnost jejich přesvědčení se projevila tehdy, když si jednu z nich, velmi nemocnou ženu, předvolali na velitelství a tam jí řekli: „Jsi osvobozená. Tady máš občanský průkaz a padej domů.“

Klidně se na ně podívala a řekla: „Já vás neuznávám. Vaše moc není bohabojná, na vašem průkazu je pečeť Antikristova. Nepotřebuju váš občanský průkaz. Vyjdu odtud na svobodu a vy mě znova zavřete. Nemám důvod odtud odejít.“ Otočila se a odešla do baráku. Ona totiž byla ze svého pohledu svobodná. V zajetí se nacházelo jen její tělo.

Jak se na „mnišky“ dívaly vězněné ženy? Hodně jich na ně nadávalo: „My pracujem, a ony ne! Ale náš chleba jí! Naše práce. Boží přisluhovačky, fuj!“ Jiné se k nim chovaly neutrálně – nás se to netýká. Třetí jim nosily „tajný milodar“. Opatrně se protáhly k nim do baráku, pod podolkem schovávaly malý uzlíček. Nebo si jednu z „mnišek“ zavolaly do nějakého odlehlého kouta, klaněly se až k zemi a říkaly: „Přijmi dárek, milosrdná sestro, je to z balíčku, z domova, není v něm nic lágrového.“ „Mniška“ pak s úklonem odpovídala: „Kristus je spasitel“ a uzlík schovala.

„Mnišky“ se bez jediné odchylky držely svých mravních a náboženských zásad. Celá tradice takového chování se vyvíjela stovky let a měla kořeny ve staroobřadnictví. My ostatní jsme byly nejbližšími svědky staroobřadnických pravidel, zvyků ještě starších, než co popisuje Melnikov-Pečorskij.[4]

Různorodost věr byla nepřeberná. V každém proudu existovalo jádro těch nejpřesvědčenějších a kolem nich jejich obdivovatelky. V létě je člověk mohl všechny vidět na kousku lágru, kterému se říkalo nadneseně „park“. Tam měly pod každou břízou jakoby svůj kostel.

Mezi sedmou a osmou hodinou ranní je doba minimální ostražitosti stráží: snídaně je u konce, chystá se nástup do práce, strážní obešli a prohledali baráky, na strážní věži se střídá služba, sami mají zkrátka dost práce a nás si moc nevšímají.

Do „parku“ se proto tiše kradou ženy na ranní modlitbu.

U jedné břízky se sešli pravoslavné. U druhé stojí „západnice“ – tedy uniatky. O něco dál stojí baptistky, vedle „sobotnice“. Dvě katoličky, co se scházejí v rohu, se na všechny dívají s opovržením a začínají se modlit latinsky. Pravoslavné věřící společně tiše zpívají. Uniatky je poslouchají: „Zpívají podobně, jako se zpívá u nás.“ Pak kleknou na kolena, po katolickém způsobu sepnou a zdvihnou ruce a také se začínají modlit.

„Modlí se podobně jako my,“ říká Káťa Golovanovová, vůdkyně pravoslavných v táboře. „Skoro úplně stejně. Jenom ty sepnuté ruce, to je podle mě úplně zbytečné… No, každý ať se modlí po svém, stejně si jsou všichni před Bohem rovni… Ale zpívají moc pěkně…“

I Káťa má výrazný hlas a zpívá krásně. Uniatky jsou rády, že je Káťa za zpěv pochválila. Probíhá tady propojení církví.

Proti jakýmkoliv zpěvům vystupují baptistky. Považují kanonizované církevní motivy za nepotřebné. Zpívají básně, často je samy improvizují. A mají svou vůdkyni – sestru Annušku. Ona jim také přednáší o evangeliu.

Sobotnice sedí na lavici a vedou náboženské rozhovory.

Až v lágrech jsem zjistila, že sobotníci, ta „židovská hereze“, s níž tak bojoval car Ivan Hrozný, ještě opravdu existují. Přežili všechny cary, mají k nim pohrdavý vztah. Jsou totiž přesvědčeni, že carská moc, která si koupila i moc církevní, zfalšovala starobylé knihy a oklamala lid různým překrucováním. Carská moc se na hony vzdálila jediné knize, darované Bohem – bibli. To dokazují následovně: „V bibli je psáno – ,Na paměti sobotu měj‘, ale vládcové vymysleli neděli! To je podvod! A kdo psal evangelium? Lidé. Ale bible je od Boha. Proto je třeba přidržovat se bible: v ní jsou také všechna proroctví… Ale musíme jim dobře rozumět!“

Sobotnice vedly náboženské disputace s baptistkami, jejichž bříza rostla nejblíž. Stávalo se, že se do sporu zamíchala i děvčata vychovaná komsomolem.

„Melete tu hlouposti, babky!,“ Volaly na ně vášnivě. „Jedny mají Boha takového, jiné makového, naše Saňcho uctívá nějakou Putu. Ale která z vás Boha aspoň jednou viděla? Nikdo ho neviděl! Lidi si prohlížejí nebe teleskopem, letci už ho skrz na skrz prolítali, a nikdo nic neviděl!“

„Děvenky milé,“ odpovídala sestra Annuška, „vždyť Bůh je neviditelná síla… Jako láska… Copak můžete lásku rukama osahat?“

„A co by ne!“ odpovídala děvčata. „Láska je vidět podle činů. Ty může vidět kdokoliv. Ale tady se děje jedna nespravedlnost za druhou! Jak to Bůh může dopustit, když teda je?“

Jednou jsem zcela nečekaně dala sestře Annušce přesvědčivý argument. Povyprávěla jsem jí o barvoslepých: existují lidé, kteří nevnímají rozdíl mezi zelenou a červenou. Tak mají stvořeny oči, že nevidí všechny barvy.

Annuška zazářila:

„Co všechno věda nedokáže! Takže my nevidíme svět v jeho plnosti, ale jen tolik, kolik je nám dáno. Jedněm víc, druhým míň. Jsou lidé, kteří nevidí rozdíl mezi zelenou a červenou barvou, a jsou lidé, kteří mohou vidět víc, než co je dáno nám! A ještě jsem slyšela, že jsou nějaké vlny, zvukové a světelné – co je to?“

Vysvětlila jsem jí to. Tato informace se také ukázala jako užitečná pro náboženské rozhovory – okamžitě to šla všem povědět. Za chvíli přiběhly sobotnice, aby se ujistily, že to, co slyšely, je pravda. Odcházely a pokyvovaly hlavami.

V baráku si pak ke mně přisedla Káťa Golovanovová, upravila si bílý šáteček a tiše se zeptala:

„Vy jste prý vyprávěla něco o nějakých paprscích? Víte, ony si teď k sobě všechny ovečky přetáhly.“ Káťa měla na mysli baptistky.

Několik dní se představitelky nejrůznějších vyznání přely u břízek o tom, co ode mě uslyšely. To ale mohlo být nebezpečné, pokud by si větší skupinky žen všimla stráž. Zachraňovaly to komsomolky.

„Požár, požár, babky!“ křičely. „Velitel jde!“

A „park“ byl během sekundy úplně prázdný. Představitelky různých náboženství se rozběhly ke svým břízkám, jako když vrabci, vylekaní kočkou, vzlétnou do koruny nejbližšího stromu.

Mimochodem, já si myslím, že stráže stejně věděly o tomhle schůzování. Ale bylo pro ně jednodušší dělat, jako že nic nevidí, a nepřidělávat si zbytečně práci.

Jenom jeden, malinký horlivý všudybyl, byl nebezpečný: bál se, že ztratí ostražitost. Proto nás sledoval a pronásledoval.

Ale jednou se sám napálil. Přiběhl ke strážní službě a povídá:

„Vznikla nám tu nová sekta! Sám jsem to viděl – jdeme! Několik jich sedí v řadě a zpívá a jedna před nimi tancuje.“

A už tam vedl velitele stráží.

Zdálky bylo vidět, že se to celé neodehrává v „parku“, ale přímo před barákem. Asi šest jich – jedna babka starší než druhá – sedí na lavici a tesklivě zpívá. A vpředu máchá rukama vysoká šedivá babka a dělá přitom dřepy. Dřepy dělá s takovou prudkostí, až jí šedé vlasy lítají kolem hlavy.

Strážný k nim přiběhl:

„Co tady děláte? To je náboženské srocení!“

Babky vstaly a poklonily se mu:

„Občane veliteli!… Občane veliteli, dovolte nám prosím říct…“

Ale ta šedivá vysoká babka zakřičela:

„Co si to dovolujete! Jak si dovolujete obviňovat mě z náboženského blouznění?! Já jsem členka strany od roku 1905, celý život brojím proti náboženství! A celý život také začínám ráno rozcvičkou.“

„To je pravda,“ potvrzovaly to hned babky, „ona tady cvičí každý den. A my jsme si tu prostě jen tak sedly, když je tu lavička.“

Celý lágr se chechtal, jaká nová sekta nám tu vznikla.

 

***

 

Někdy se zdála být modlitba jako starobylý obřad z nějaké dávné minulosti.

Dobře jsem si zapamatovala obraz, který lze těžko vysvětlit slovy, lepší by bylo použít barvy.

Podzimní večer. Padají lístky z bříz. Citrónově žlutý západ slunce rozzářil půl nebe. V tom žlutém světle jedna přes druhou krákají a poletují na večerním cvičení hejna vran. S křikem vzlétají, krouží nad táborem a potom znovu usedají na střechy. Černé ve žlutém světle. U odvrácené stěny baráku stojí černé postavy stařen. Všechny najednou se křižují, najednou se klanějí až po pás a najednou zvedají hlavy k ozářenému nebi. Nad nimi krouží a krouží vrány. Z břízek slétávají poslední zlaté lístky. Ticho.

A ještě jeden obraz. Slunečné ráno, tábor ještě spí (naštěstí jsme měli dovoleno chodit na záchod i před budíčkem). Zašla jsem k břízkám, snila jsem o tom, že budu aspoň chvíli sama. Na zemi byla rosa, les se schovával v lehkém oparu. Kolem starostlivě poletovali špačci – museli od rána krmit ptáčata. Jdu, pozoruji zelené stíny bříz na zemi. A najednou jsem uslyšela vzrušený šepot, prodírající se skrze pláč:

„Ty vidíš, Ty vidíš, jak všichni trpí? Slituj se nad nimi, Pane! Utrpení nemá na světě konce, ale Ty – můžeš – podej ruku, Pane, utěš svět… S pláčem se k Tobě modlím, a prosím, prosím za všechny lidi, Pane!“

Snažila jsem se, aby mě nebylo vidět. Přikrčila jsem se a nahlédla za břízu, kdo se tam schovává. Annuška stála, slzami zalitou tvář obrácenou ke slunci, ruce pevně sepjaté na hrudi. Nevšimla si mě. Nikoho by si nevšimla, tak hluboce byla pohroužena do vášnivé a náročné modlitby za spásu světa.

Tichounce jsem odešla. Když jsem přicházela k baráku, hlasitý úder na kus železa oznámil budíček.

Káťa Golovanovová už šla oblečená venku po cestičce.

„Káťjo, kampak jdete?“

„Do březového chrámu, chci se ještě stihnout pomodlit, než všichni vstanou.“

„Ale tam stojí Annuška, modlí se a pláče.“

„Pánbůh jí pomáhej! Já jí zavazet nebudu… Nepůjdu tam…“

A odbočila za umývárnu.

 

***

 

Křehká a krásná dívka jménem Saňcho Kim sledovala s veselým zájmem kousky života v cizí zemi, kterou jí osud nadělil. Co si o tom asi myslela? Nevím. Galja Sokolová se vždycky rozlítostnila nad tím, že tato dívenka vidí jen kousky života a nemá možnost život obejmout, osahat, pokusit se ho pochopit jako složitý a polámaný celek. Já jsem ji utěšovala:

„Musíme život vystavět z toho mála, co tu máme.“

Ale ona se rozhořčovala:

„Jak si má to děvče představit nezlámanou věc, když ji celou nikdy neviděla? Vystavět život může ten, kdo má víru, že něco stavět má. Ale když je v někom jen pustota?“

Co jsem jí na to mohla říct?

Sestra Annuška vášnivě prosila Boha, aby se nad námi smiloval. Káťa Golovanovová vzdychala a povídala:

„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.“

Ty, které žádnou víru neměly, chladly ve zlámaném životě v tupém utrpení. A já? Já se snažím předat to, co jsem prožila. Ale umím to vyjádřit jen básní, do níž to všechno tehdy vykrystalizovalo.

 

Poslouchám hvězdy v noci,

dlouze se dívám na měsíc.

A srdce ve mně mlčí,

jak okoun potápí se níž,

až na dno, do temné hloubky,

houpe ho podvodní svět.

Skrylo se před žalem a touhou,

na dně, v řasách, jen nevrátit se zpět.

Ať nevzplane zas světlo,

v nejhlubší mé duše tmě…

Srdce se nesmírně leklo

budoucích, tak stále stejných, let.

Ale když mrzne vzduch, když se najednou v duši otevírají nějaká křídla, v té chvíli, kdy stojím vedle záchodů a jedna blikající žárovka osvětluje černou řadu otvorů a šedivé desky s fleky od chlóru, najednou fyzicky cítím: nekonečné nebe, zakulacenost letící Země, mávající u nás černými a holými větvemi, a barevnými pažemi palem za oceánem.

 

Blahoslaven buď, vesmíre!

Blahoslaven buď, živote!

Kolem nás, tak jako dříve,

točí se nepoznané světy.

A v srdci, v tom rudém zrnku písečném,

zní odpověď, struna zvonivá:

i hvězdným stádům netečným,

i všem lidským modlitbám.

 

Tomu, kdo má pevnou víru, kdo cítí věčnost jako hodnou chůvu, které může složit hlavu na dobré ruce, tomu je lehčeji. Ale mně? Já mám jen neznámo, do kterého se dívám. A vášnivou touhu poznat spojení času s bezčasím.

Jak mám popsat tento stav duše? Je to, jako by rozkvetl kvítek na ostří nože. Jako zvuk, k němuž nelze najít slova. A přichází skrze něj osvobození.

Ležím na podlaze. Do náhodného a nesmyslného táborového vězení mě hodili kvůli hloupé hádce s velitelem při kontrole.

Tenounký paprsek se prodral i skrze malé okýnko. Ticho. A už to ke mně přichází:

 

Má duše je volný pták.

Nataženému tělu se zdá,

že duše se skrze mříže prodírá

a vidí, jak mrak na mrak dotírá,

jak slunce stoupá z modrého dna.

Duše zvedá se výš a výš,

širokým modrým mořem beze spěchu,

a nečekaně zvláštní píseň uslyší:

lomoz a šramot prošlých věků.

Znavené tělo cítí tu píseň

jako hřmot hrůzy a neklidu,

duše vnímá ji jako bílý mrak jen,

co otiskl se v páře na skle ve stínu.

Stejně tak město hynoucí v krvavé pěně,

úzkosti, strach, smrtící šípy,

staly se jen mávnutím taktovky,

staly se předehrou nadcházejícího bytí.

 

Přece jen se to poskládalo do slov… Ach, jaké je to osvobození! Musím si ta slova zapamatovat, jsou pamětí cesty. Zvedám se do sedu. Odtahuju se od vědra na výkaly blíž k okýnku. Dívám se do nebe. Zase si lehám. Zní nějaká neznámá hudba. Nemůžu jí rozumět… To mohou ti, kteří umějí vládnout zvuky, tak jako šaman umí ovládat duchy. Ale mně to není dáno.

Četla jsem, že Indové používají výraz „hvízdání hvězd“, prý proto, že zvuk a světlo vyjadřují totéž… Umět se tak vrátit podél nitky nalézaných slov. Já, stejně jako tenhle pavouk v rohu, pouštím ze sebe nitku a houpu se na ní, odcházím v nesdělitelné… Odcházím… Návrat je radostný:

 

Na třpytivý povrch vodní

házím slova – čerstvé květiny.

Dělám to vždy na své krásné pouti.

Do rukou je pak vezmeš – ty.

To rychlá říčka květy vyplaví,

průzračná říčka čiré paměti…

Škoda jen, že něžná vůně oněch polí

ke mně, sem, nikdy, nikdy nedoletí…

 

Proto ta vůně je jen těžko slučitelná s vědrem na výkaly… Tím skončilo mé přistání na zem. Vědro stojí v rohu, jako monument, který mi připomíná, kde jsem. Ale ve vězení tentokrát není ani chladno, ani špinavo: je léto, nedávno se tu myla podlaha. A to svým způsobem osvobozuje i vnitřní prožitky.

 

ukázka z knihy Ozvěny Gulagu - Povídky a vzpomínky. Praha-Moskva 2013. Překlad Radka Bzonková