Petr Borkovec Čtenářská reflexe poémy Balčik. Avoid, 6.11.2024
Dobrý večer, Radka mi v září napsala, jestli bych, a teď cituji, „nepřišel a neřekl pár slov o sbírce obecně“. Odepsal jsem, že rád. V jejím vzkazu se mi líbilo slovo „obecně“. Držím se ho.
Muži zarytě mlčí,
to ženy spíš dokážou rozprávět
odrazem každodenní přítomnosti.
Když jsem si poprvé pročítal a prohlížel (spíš to druhé!) tu rozprostřenou meditaci s názvem Balčik, která vznikla, jak říká anotace, „před sochou bohyně Kybelé“ (tedy mateřské bohyně z Frýgie, ztotožňované s Velkou matkou, Matkou bohů, Horskou matkou), a kvůli které jsme se dnes večer sešli, zničehonic jsem pocítil velkou chuť navštívit Radčin facebookový profil. To se mi samozřejmě obvykle nestává – ale já věděl, že tam chci, že vedle fotografií z královských audiencí, plných vyslanců a slavistických princezen, na nichž naše autorka stojí pod mramorovými římsami, najdu také Radku, která s přimhouřenýma očima (jako lvice, chtělo by se říct) na mramorovém zábradlí leží, že tam najdu opravdu hodně kopců a skal, světla, horských kytek a keřů.
A borovici!
Taky, že jo! Stála tam, v prudké stráni, doslova narvaná sluncem! V tu chvíli jsem si mimochodem vzpomněl, jak mě Radka – když jsem jednou navštívil Sofii – několikrát zvala do svého domu v blízkých horách (nějak podivně blízkých, za rohem ulice, připadalo mi tenkrát a bylo to tajemné!). Zíral jsem na tu sosnu, na tu pinii na facebooku, pod níž se smála Radka ve slunečních brýlích, a domníval se, že mám správné místo, z něhož se mi o Radčiných verších bude dobře mluvit, že si zkrátka (tak jako Pentheus, jistěže pozdní, už poučený a přiměřeně opatrný) na tu osvětlenou borovici vylezu a podám podrobnou zprávu o tom, co se v kithairónských stráních Balčiku děje. Co přesně tam vznícená bytost, básnířka Rubilina, dělá, na co myslí a co dovede! Zprávu o skladbě, v níž se v neúprosném i úchvatně volném tempu mořských vln mísí příběhy žen různých dob, v níž se „rozpráví“ o vášni, šíleném poutu a hrozném smutku, o schopnosti cítit v denních úkonech ozvuky věčnosti. Zprávu o básních, které dovedou „vzdušně a pevně zároveň“ propojovat prostory a časy. Zdálo se mi možné, že z toho vrcholku dokážu něco říct o tom, že Balčik je skladba, která také podává pomocnou ruku světu, jenž mizí před očima. O tom, jak autorka takřka neustále a velice důvěrně hovoří o naší době a o sobě samé, své vášni. A taky třeba o Radčině schopnosti v bleskovém tempu mísit verš-vzlyk, verš-záznam s veršem, který připomíná věštbu nebo epitaf (ničeho menšího než epitaf vlny, například).
Ale spletl jsem se. Nedokážu to přehlédnout z výšky, pochopit z ptačí perspektivy. Ačkoli jsem – domnívám se – dost dionýsovský Pentheus, přece jen ve mně zbývá příliš mnoho pýchy a konfekčních vidin. Neměl jsem chodit na Radčin profil a neměl jsem nikam šplhat – stejně jsem byl ihned odhalen, spatřen složeným okem vážky, které autorka v Balčiku provozuje ve velkém. Jsem leda fialový květ na stráni (roste mimochodem v mýtu, v básních i na facebooku), mám jeho perspektivu. Jsem jedno písknutí na flétnu, kterou ona vynalezla. Jedno bouchnutí do bubínku, který sestrojila. Putuju mlčky a jakoby ohlušen tou básnickou skladbou a jenom zírám a hned si pamatuju některá místa, třeba:
Žádné dobré svědomí,
ani zodpovědnost
dospělého tvora
nemůže
takové objetí
vynahradit.
Anebo:
Co stane se, až umřeme,
jinými slovy – až umlkne
ta podvědomá rezonance,
jež svazuje nás pevně a vzdušně zároveň?
Nic, nic se nezmění.
Naši přátelé stromy, kamení i řeky
zůstanou stále čirou radostí.
Jen my ztratíme tu výsadu
být svědky takového zázraku.
Procházím mlčky hustou trávou té poémy, v níž se vypráví také o rozkoši, jejíž hloubku jsem nikdy nepoznal. A připadá mi, že jsem v jednom kuse na očích básnířky, která se při jejím psaní spojila s vlnobitím a městem u moře – a která koneckonců (není divu, s takovými spoluautory) od strany osm do strany 63 posílá veškerou „poetiku k čertu“.
Díky, Radko!