Radka Bzonková: Eduard Limonov - básně šedesátých let, GUM // Babylon 2.5. 2005
Eduard Limonov (nar. 1943 v Charkově) je znám především jako prozaik – výbor jeho poetických prací se poprvé na knižním trhu objevil v minulém roce (Eduard Limonov: Stichotvorenija. Jekatěrinburg, Ultra kultura, 2004). Ti, kdo se pohybovali na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let v ruském undergroundu, si však na jeho básně dobře pamatují. Limonov se tehdy živil šitím kalhot na zakázku a že všude prodával své ručně vyrobené sbírky veršů po pěti až deseti rublech – podle solventnosti zákazníka. Byl tak snad jediným autorem ruského samizdatu, který na svých verších vydělával…
V Moskvě se mladičký básník objevil v roce 1967. Rychle se sblížil se členy skupiny SMOG, především však na úrovni přátelství (či následného nepřátelství), nikoliv literárně. Lidské i literární přátelství našel koncem šedesátých let u básníka staršího pokolení v nedalekém příměstském Lianozovu – u Jevgenije Kropivnického. Poetika „Lianozovské školy“ je v Limonovových básních šedesátých let jasně čitelná, lidské vazby pouze mezi řádky. V básních vystupují skutečné postavy (i když vesele pokroucené ve směšných odrazech – například „smogovský“ básník Alejnikov jako jeden z kapsářů v poémě GUM), především Anna Rubinštejnová – charkovská a ještě i moskevská družka Limonova. Ta po příjezdu do Moskvy strávila několik let v psychiatrické léčebně nedaleko Lianozova, kde se jí v tomto kritickém období ujal právě Jevgenij Kropivnickij. Často ji zde navštěvoval (na což Limonovovi chyběla nálada i odvaha) a dokázal ji přesvědčit, aby své stavy začala malovat. Tak vznikly expresionistické malby, které Annu částečně zbavovaly ohromného přetlaku a které nyní visí v několika ruských a amerických galeriích.
Od setkání s básníky Lianozova datuje Limonov svoji skutečnou básnickou kariéru, i zmíněný loňský výběr poesie začíná sbírkami Kropotkin a jiné básně a Procházky Valentýna. z let 1967-68. Tyto dvě sbírky obsahují množství básní psaných v konkretistickém duchu, nejcharakterističtější je pravděpodobně poéma GUM[1]: registrují se v ní zvuky daného prostoru, zaznamenaná řeč volně proudí verši a básně se tak stávají jakýmsi „protokolem“ (Vladislav Kulakov). Český překlad této poémy je dostupný zde. Limonov v nich poměrně důsledně následuje princip, který snad nejlépe vystihl jiný básník konkretismu – Vsevolod Někrasov: „Odhalit, odvalit nánosy – zjistit, zůstalo li v jazyce něco živého, aťsi třeba citoslovce. Najít kde je ona – poesie.“ Tak jako Jevgenij Kropivnickij zachycoval každodenní život v miniaturním Lianozovu, jeho nejprostší a často hrubý obraz, tak jako Igor Cholin a Genrich Sapgir zaznamenávali nelákavé obrazy ze soužití v komunálních bytech, Limonov se v poémě vydal po obchodním domě. Hraje si zde s jazykem (promluvy i myšlenky jednotlivých aktérů jsou doprovázeny vlastním stylem řeči) i se sovětskou realitou. Tím se blíží k soc-artu, který uměleckou formou odhaluje a komentuje život a mýty socialismu. V básních, které jsou oproštěny od sovětské skutečnosti, vystupují do popředí rysy naturalismu (například báseň V docela prázdné zahradě / kdosi se chystá jíst…).
V Limonovových básních šedesátých let lze najít zárodky mnoha uměleckých tendencí tehdejší Moskvy. Ukazuje se zde jedno z nesporných nadání autora – pocítit v maličkostech podstatu vztahů, dění a času a předat je čtenáři. Limonov funguje jako houba, která nasává veškeré dění kolem, zaznamenává i nejdrobnější detaily a z této hmoty „filtruje“ svérázné hodnocení jednotlivých událostí, setkání či situací. Svérázná je i metoda jeho psaní, která se od počátku vlastně nemění: text je vystavěn na opozicích a srovnávání nesrovnatelného (či, lépe řečeno, toho, co se považuje za nesrovnatelné. Například armáda a umění: život v armádě jako umělecký akt a naopak). Ke klasickým figurám tohoto typu patří u Limonova například těsná blízkost důležitých a nicotných událostí, propojování politických a mileneckých výroků, vulgarity s uměleckou vytříbeností apod.
Je to provokativní způsob psaní, který v zásadě vyvolává dvě reakce: pocit, že Limonov boří mistrně dané hierarchie, zvyklosti a tabu, či pocit, že je to diletant, který se v ničem nevyzná a je veden svým přemrštěným egem. Ať už reagujeme jakkoliv, v obou případech se stáváme spoluhráči Limonovovy velké a celoživotní umělecké hry. Někdy mám pocit, že tato hra je mu hlavním smyslem. A skutečně – Limonov píšící do šuplíku, pro kohosi nespecifikovaného v budoucnosti, Limonov bez publika je nepředstavitelný.
V básních šedesátých let se jeho poetika teprve rodí. Umělecky jsou však jeho básně mnohem cennější než exhibicionistické výlevy posledních let. Limonov zde nechává promlouvat ostatní – ať už spoluobčany či samotnou dobu v obrazech. Autor se objevuje pouze na konci poémy GUM pod jménem Prosťakov a k hrdinům svého díla podává krátký komentář v několika řádcích. A není divu, vždyť se sám se svými postavami prolíná, jako oni přichází, nakupuje, obědvá a žije v GUMu, v obchodním domě, ve „voňavém pugétu sovětských obyvatel“ (Anna Barkovová). Zůstává zde věrný principu konkretismu, odhalování věcí a slov, které ho tak překvapilo v básních starého pána Jevgenije Kropivnického.
opublikováno pod názvem: GUM (Poéma) Eduard Limonov. // Babylon, Literární a výtvarná příloha. 8/XIV, 2. 5. 2005
Radka Bzonková