Radka Bzonková: Hamleti ve vaťáku - ruská a česká lágrová literatura, srovnání
Mějte si mě za nástroj, když chcete,
dokážete snad, že budu skřípat zuby,
ale hrát na mě, to nesvedete.
W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský
Hamlet, mukl, zek
Je zajímavé, že jak české, tak i ruské prostředí vytvořilo vlastní slovo pro vězně komunistických pracovně-nápravných táborů. Česky se jim říká MUKL, což je zkratka pro výraz Muž Určený K Likvidaci. Rusky je to ZEK, zkratka názvu „zaključennyj“, tedy vězeň. Obojí nese stejný význam: člověk zbavený většiny práv, odsouzený k mnohaleté těžké práci, potýkající se jak v sovětských, tak i československých lágrech s nedostatkem jídla, nemocemi, nezvládnutelnou pracovní normou, kriminálními živly, bachaři a kápy.
Tento sborník nahlíží do psychologie zeků a muklů pohledem sedmi autorů, což výrazně rozrůzňuje lágrovou každodennost a zkušenost, jak ji už známe z děl Solženicyna, Šalamova, či Ginzburgové. Nina Gagen-Tornová popisuje život nábožensky založených skupin v lágru, Viktor Rubanovič seznamuje čtenáře s ojedinělým fenomén – velitelem lágru, který se k vězňům choval lidsky. Jurij Filštinskij ve svých vzpomínkách potvrzuje, že se v lágrech stávkovalo, že se lidé v pracovních táborech bouřili. Zobrazuje atmosféru jedné takové stávky z pohledu na smrt utahaných muklů, mezi něž sám patřil a v nichž se probudí vůle k odporu a prosazení změn. Všichni vybraní autoři, včetně jednoho Čechoslováka, Jana Bačkovského, také nabízejí pohled na cizince v lágru. Jak události prožívali příslušníci jiných národností, jiných jazykových i politických kultur? Jak na ně pohlíželi ruští vězni? Čeho si na nich vážili? I na tyto otázky sborník zodpovídá.
Kromě toho, že kniha rozšiřuje jisté ustálené představy o lágrovém životě v Sovětském svazu a upravuje naše faktografické znalosti, je zajímavá rovněž z literárního hlediska. Česká i ruská lágrová literatura bývá nejčastěji chápána jako literatura odporu, jak to ostatně zmiňuje ve svém úvodu i Semjon Vilenskij. Tento básník, vydavatel a bývalý vězeň stalinských lágrů, je také dlouholetým předsedou sdružení Vozvraščenie, které svou osvětovou a publikační činností usiluje o zanechání paměťové stopy o gulagu pro další generace. Plně souhlasím s jeho tezí, že lágrová literatura vzniká z pocitu odporu. Není to však jediný motiv, který se v ní nachází. Jako další významotvorné prvky lágrové literatury je možné popsat motivy svědectví, katarze a překonávání násilí.
Svědectví
V jádru literární lágrové zkušenosti chápajícího člověka a politického vězně leží vždy etický problém: tito autoři byli svědky zločinu, bezpráví a lži, a také byli nuceni v tomto prostředí žít. Jejich etické rozhodování se blíží rozhodování Shakespearova Hamleta: ten ví o zločinu, spáchaném na jeho otci, a cítí vnitřní potřebu být hovořícím svědkem těchto událostí. Ke sdělení využije nejdostupnější umění jeho doby – potulné divadelníky, kejkle a masky. Nacvičí ve veselých kostýmech divadelní kus, který se při předvádění stává ledový svou pravdou, odhalením a promluvou o spáchaném zločinu.
Hamleti 20. století jsou oblečeni do vaťáku a válenek, vyhladovělí, promrzlí a nepohybují se na královském dvoře, nýbrž hluboko pod zemí v dolech nebo na místech těžby dřeva v tajze. Jejich nejdostupnějším uměním je přímo ve vězení a lágrech poezie. Básně si v hlavách skládají už na samotkách a v korekcích, aby dali času a myšlenkám nějakou pravidelnou formu. Ukázky takových básní jsou i v tomto sborníku, Nina Gagen-Tornová pomocí básní, vzniklých v korekci, vykresluje své chápání víry, které je poněkud odlišné od toho, co vidí u věřících spoluvězeňkyň.
Po propuštění usedali bývalí vězni velmi často k psacímu stolu a pouštějí se do prózy – píší memoáry, deníky, povídky či celé romány. Je zajímavé, že tyto texty, rozšiřované následně v samizdatu a později i vydávané, začínají ve velké většině odkazem na důvod jejich vzniku. Jevgenija Ginzburgová usedla ke psaní proto, aby vylíčila léta odloučení pro svého syna, budoucího známého spisovatele Vasilije Aksjonova. Jevfrosinija Kersnovská začíná kreslit a psát své výjimečné „sešity“ pro svou maminku, která si nedokáže zapamatovat posloupnost vyprávěných příběhů a prosí dceru, aby jí svůj život sepsala. Dvoudílné vzpomínky Karla Pecky, českého politického vězně padesátých let, který prošel prakticky všemi uranovými lágry v Československu, se jmenují Motáky nezvěstnému. Svého „nezvěstného“ – tedy neznámého čtenáře – v nich často oslovuje, vede s ním dialog, bývá k němu ironický i shovívavý, tyto promluvy jsou vedeny mimo děj knihy, nahodile, když to autor cítí jako potřebu: „Milý adresáte, můj příteli a pane, ač netuším, kde pobýváš, a ani přibližně, kdo jsi, chovám o tobě jisté představy. Představuji si například, že vládneš velikou mocí. A kdybys jí vládl, a hodlal nějakým způsobem vyjádřit, přimlouvám se, abys všechny lidi poučil, co je to hlad. Nejen ty, kteří ho zakusili nebo zakoušejí, ti to tak dalece nepotřebují, ale hlavně ty druhé, nevědomé. Myslím si totiž, že člověk, který neví, co je to hlad, ani nemůže být plně člověkem, připadá mi méněcenný… A taky by bylo třeba osvěžit povědomí o hodnotách, jako je teplo, spánek, voda. A vzduch, dech. Neboť zjišťuji, že došlo k naprostému pomýlení, kdy věci nejcennější jsou chápány jakožto samozřejmé a lidem je podstrkován místo nich šmejd.“
Lágrová literatura se zdá být uzavřena sama do sebe, do specifických problémů vězňů a dozorců, člověka a systému, hladu, vyčerpání… K její základní vnitřní funkci však při tom všem uzavírání se do vlastního světa patří apel k adresátovi, zoufalé hledání čtenáře, komunikace, možnosti předat sdělení. Neomylně se objevuje i u autorů, u kterých bychom to nečekali, jako například v textech do sebe uzavřeného skeptika Varlama Šalamova či apokalypticky smýšlející básnířky Anny Barkovové: Možná až po pěti pokoleních, / až potok času něco změní, / vzpomenete epochu neklidu / a moje, mezi ostatními jmény.
Právě toto volání, apel k „nezvěstnému“, činí z lágrové literatury literaturu svědectví, která předává historické údaje o gulagu a současně literární formou vyzývá k aktivní součinnosti čtenáře.
Katarze
V případě lágrové literatury dochází často k tomu, že náhodný čtenář po přečtení dvou nebo tří svědectví nabývá pocitu, že tohle všechno už četl, slyšel, že se v lágrové literatuře opakují tytéž prožitky, věty a místa. Lágrová próza je mnohem obšírnější, než si člověk po přečtení dvou či tří autorů představuje, čtenářovy pocity jsou však opodstatněné. Vnitřní stavba lágrové literatury je totiž taková, že čtenářovo vědomí vrhá do mytologického času, do času věčného opakování životních cyklů, do času bez otázek a odpovědí.
Životní situaci vězňů je možné označit za ryze tragickou. Řítí se na ně pohromy a útrapy – bití, vyslýchání, hlad, nemoci. O jejich osudu rozhodují jiné, „vyšší“ síly – vyšetřovatel, kápo, pověstná „trojka“, která mechanicky podepisovala desítky a stovky rozsudků denně. Vězni jsou, podobně jako hrdinové starořeckých tragédií, násilně vrženi do jiného, dosud neznámého prostoru chápání sebe sama a sil, které nad nimi mají moc. V případě antických hrdinů šlo o vůli Bohů, kterou hrdinové většinou ani nechápou (Proč Oidipus zavraždil pouhopouhou náhodou svého otce? Proč se oženil se svou matkou?). U vězňů šlo o zvůli systému, který trestal nahodile, krutě a nesmlouvavě. Mimořádně jasně tato změna času vyvstává během pobytu na samotkách, kde často dochází k rozdvojení osobnosti, člověk ztrácí možnost sledovat čas ve svém chronologickém rozměru, propadá se do časových kruhů, zacyklených mezi snídaní, obědem a večerkou. Podobně se člověk do kruhů času propadá i v korekcích, kde se čas cyklí kolem fyzického stavu vězně (vyčerpání, krvácení, spánek) a vyvádění na výslechy. To jsou místa, kde vězeň přestává vnímat reálnost a propadá se do jiného světa, který se už neřídí jeho tužbami, potřebami nebo plány, ale je předhozen naprosto nahodilým silám násilí, krutosti, nelogičnosti.
Niterná souvislost se starořeckou tragédií se objevuje nejen v prožitku samotném, ale dokonce i ve formě lágrových vzpomínek. Život a vyprávění nejrůznějších vězňů se odehrává mezi stále stejnými významovými milníky, mezi opakujícími se literárními „topoi“ – tedy místy, nasycenými literárním či historickým významem: zatčení, samotka/korekce, transport, lágr, útěk (fyzický či duchovní), propuštění. Chronologický čas, který při popisu svých lágrových vzpomínek většina autorů přísně dodržuje, se těmito stále se opakujícími milníky stírá. Stačí si přečíst více než dvě vzpomínky vězňů komunistických lágrů, aby se čtenář začal podle těchto „topoi“ orientovat a otevřel se mu jiný časový prostor.
V opakujícím se kruhu událostí se čtenář přenáší z chronologické posloupnosti do mýtického kruhu vyprávění. Výchozí bod zrození lágrové literární postavy (nejčastěji rozhodnutí podat svědectví o vlastní prožité minulosti, začátek procesu psaní) splývá s konečným bodem jejího zmizení ze scény (většinou moment propuštění na svobodu, tedy opět rozhodnutí usednout k psacímu stolu).
Mezi těmito body vzniku a zániku prosvítá struktura antické tragédii: expozice (uvedení do děje, představení života před zatčením), kolize (dramatický prvek – zatčení, první cela: otřesení životním náhledem, změna životních představ a hodnot), krize (vyšetřování, transporty, lágr, útočící smrt, hladovění, úrazy), peripetie (obrat v ději, možnosti jiného vývoje situace – útěk, vzpoura), katastrofa (rozuzlení – smrt nebo propuštění na svobodu).
Součástí katastrofy bývá v řeckém dramatu i katarze, tedy očista, ulehčení, či demonstrace změny, k níž po prožitých událostech dochází. V lágrovém vyprávění je samozřejmě postava na začátku a konci vyprávění někým jiným, prožité muselo změnit způsob přemýšlení o světě u každého vězně. Otázkou ovšem zůstává, jaký význam jednotlivý autoři vkládají do této životní proměny. Solženicyn ji chápe křesťansky, pravoslavně. Šalamov naopak katarzi odmítá, lágry považuje za degradaci lidství, při vyvolávání vzpomínek v textu zůstává ve stavu katastrofy. Ginzburgová ji jako humanistka chápe především jako přerod, duchovní zušlechtění a nový krok ve vývoji sebe sama. Jelena Vladimirovová ji jako přesvědčená komunistka vidí v reformě systému, který je po tak velkých zvěrstvech podle jejího názoru neudržitelný. Kersnovská je i při svém neobyčejném duchovnu toho názoru, že jediným poučením z celého lágru pro ni bylo a zůstává „jít hlavou proti zdi“, tedy vrhat se vždy do jistého nebezpečí a mířit čelně k smrti. Žádný duchovní užitek však podobně jako Šalamov v gulagu pro člověka nevidí.
Názory autorů odpovídají jejich životnímu přesvědčení a značně se liší, ale i tak si troufám tvrdit, že v každých vzpomínkách – a nemusí se jednat o literární opusy – je katarze přítomná. Klíč k tomuto tvrzení vidím opět v rozdílu chápání událostí, prostoru a času, v rozdílu mezi mytologickým a historickým lidským vědomím.
Mytologický člověk totiž v nepřeberném množství antických příběhů neklade Bohům otázky. Kladením otázek se lidské vědomí ocitá ve filosofii, vstupuje do času historického, činného, uvědomuje si možnost ovlivnit svůj život. V soukolí stalinského teroru byl člověk odkázán na vůli „shora“. Jen co se ale autoři vymanili z nejhrubšího boje o přežití, začali si klást neodbytné otázky, shodili ze sebe svírající kabát Oidipa a řecké tragédie. Kladením otázek si znovu oblékají hamletovský vaťák, přecházejí do Skahespearovského dramatu, kde je Hamlet doslova rozdírán vlastními otázkami, touží být činný, i když je to v jeho postavení téměř nemožné. Hamlet ztvárňuje, podobně jako lágrový autor, rozpor možnosti i nemožnosti lidského konání.
Tento mimořádně napjatý vnitřní konflikt je zachycen i v této knize. Hamlet se ve válenkách a vaťáku předstupuje před čtenáře v povídce Spisovatel Georgije Děmidova. Vypráví o Igoru Stinovi, vězni, který přežil téměř dvacet let v lágru, zatvrdil se, po propuštění se schoval před světem hluboko do sibiřské tajgy a věnoval se dvěma činnostem – osamělému alkoholismu a ještě osamělejšímu psaní. Alkoholismus ho strhává do soukolí smrti a on se mu podřizuje. Zemře na infarkt ve stavu hluboké opilosti. Přesto je celá povídka věnovaná jinému tématu – tvorbě. Literární črty z lágru jsou jediným činným rozhodnutím tohoto zničeného člověka. Píše, protože nemůže nepsat, nezajímají ho příliš budoucí generace, neposílá své črty do novin k otisknutí. Píše pro sebe, protože tvorba je tázání i odpověď, možnost volby, vnitřní pudivá činnost.
Právě v tomto momentu vidím u lágrových autorů moment katarze, ať už se jejich životní osudy vyvíjely jakkoliv. Literární text, jako rozhodnutí vykročit z různých mytologických kruhů vězení a lágru do činného a historického světa, se stává katarzí i pro nás, současné čtenáře. Protože my v nich hledáme otázky i odpovědi, a tyto texty je v sobě mají.
Překonání ticha násilí
Lágrová literatura je často psaná zvláštním, přerývaným, hrubým a někdy i nesrozumitelným jazykem. Je tomu proto, že autoři hledají nový jazyk v podmínkách absolutního mlčení, ticha a bolesti.
Vztahu těla k bolesti se se mnoho let věnovala vědkyně Elaine Scarry. Ta zjistila, že ústní i zapsané přehrávání traumatu a bolesti tuto bolest vrací. Bolest, strach, šok nebo trauma také působí zpětně i na centra řeči: v těchto stavech člověk téměř nikdy není schopen mluvit. Člověk většinou zůstává vůči násilí němý, pasivně bezhlesný. Doslova fyzicky tento stav zhmotnil Dmitrij Stonov, který v povídce Sui popisuje příběh jednoho Číňana v Rusku v době stalinského teroru. Seznamuje se s ním v cele a hlavním Číňanovým rysem je jeho neznalost ruštiny, kterou ovšem překonává gesty, mimikou a prací. Když začne být tento člověk mučen nedostatkem spánku, stává se doslova němým: Před očima ztrácel na váze, jeho čelo bylo často pokryté potem, víčka mu napuchla a zrudla. Ale on byl houževnatý, neustupoval slabosti. Sevřel palce, ruce měl položené na kolenou a seděl tak, jak bylo předepsáno. Jeho měkký obličej byl, jako vždy, nehybný, jako vždy se podobal spíše masce, oči nemrkaly. Když na něj někdo promluvil, otáčel na něj hlavu, viděl a slyšel dobře. Náš nemluvný spoluvězeň přestal hovořit.
Hrdina Stonovova příběhu promluví ve chvíli, kdy se rozhodne své mučení jakkoliv přerušit, a to i za cenu smrti. Stejně tak psané slovo, literatura a vězeňské či lágrové vzpomínky jsou překonáním násilí, které člověku – nejspíše na genetické rovině – přikazuje mlčet.
Ve vztahu k násilí je důležité všimnout si ještě jedné tendence, klíčové pro náš mediální věk. Výzkumy jasně ukazují, že obrazy extrémního násilí, jako jsou například války, teroristické útoky, či krvavé masakry, jsou v médiích zastoupeny velmi často. Média, především televize a internet, se zaměřují na zobrazování viditelných, obrazných forem násilí. Naopak „tiché“ či „neobrazné“ formy násilí jako by v médiích vůbec neexistovaly. K těmto „tichým“ formám násilí patří i teror státu vůči občanům, který probíhal nejen v době Stalinova vládnutí, ale je ve světě běžný i dnes. Lágrová literatura působí na čtenáře právě na té rovině, na níž mediální svět spíše mlčí. Zaplňuje tak zjevné bílé místo v to, jak moderní člověk vnímá své okolí, překonává ticho ukřičených médií a učí čtenáře být bdělým, ostražitým, vidět i to, co není zjevné na první pohled.
Ivan Děnisovič s kolty proklatě nízko: žánrová různorodost lágrové prózy
Ačkoliv se díky opakujícím se literárním „topoi“ může lágrová literatura jevit jako poněkud jednotvárná, při bližším pohledu čtenář zjistí opak. Každý autor si vybírá pro vyprávění vlastní styl a žánr. Na příkladech z české a ruské lágrové prózy lze ukázat několik nejčastějších tendencí, typických pro ztvárnění lágrových zážitků: protokolární (solženicynský) záznam, Bildungsroman, „Eastern“ a memoáry.
Protokolární (solženicynský) záznam
Pro českou i ruskou lágrovou literaturu byla přelomovou událostí, která na dlouho určila styl vězeňských vzpomínek, publikace povídky Jeden den Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna. Text vyšel v tehdejším Sovětském svazu v roce 1962 oficiálně v obrovském nákladu v předním literárním časopise Novyj Mir a pronikl tak i do nejzapadlejších koutů země. Spolu s neveřejným odsouzením stalinského kultu na XX. sjezdu komunistické strany a tzv. Chruščovovým „táním“ otevřel první vlnu publikací o lágru (ještě opatrných a podléhajících cenzuře) v celém východním bloku. Český překlad povídky se objevil v roce 1963 v časopise Plamen v překladu Gabriela Laube. Popis jednoho běžného dne jednoho obyčejného vězně zaráží čtenáře šedostí, netečností, průměrností, vyhladovělostí a krutostí lágrového každodenního života. Autor v textu odstranil jakékoliv stopy po emocích, ve vyprávění nenajdeme žádný autorský komentář k popisovaným událostem. Otázky viny, viníků, spravedlnosti, či jakákoliv morální dramata zůstávají striktně za hranicemi textu. Tento typ vyprávění vzbuzoval ve čtenáři pocit čistého záznamu, prostého svědectví, a kladl si za cíl posílit tím věrohodnost autorových vzpomínek na lágr. Právě tento způsob vyprávění ovlivnil mnoho českých i ruských literárních kritiků, kteří v něm viděli ideální formu pro zprostředkování subjektivních lágrových vzpomínek širokému publiku, v českém prostředí to byl například literární vědec Jan Lopatka, v ruském pak Alexandr Tvardovskij. Tomuto „solženicynskému záznamu“ stojí nejblíže v české lágrové literatuře povídkový soubor Karla Pecky Na co umírají muži, vydaný knižně v roce 1968.
„Protokolární záznam“ solženicynského typu se čtenářsky osvědčil v kratších literárních celcích – povídkách či novelách. Podobné jsou například Kolymské povídky Varlama Šalamova, které byly připraveny k publikaci už v roce 1962. V Sovětském svazu tehdy nevyšly, od roku 1966 byly opakovaně vydávány v exilových nakladatelstvích. Šalamov ve svém vyprávění dodržuje strohou záznamovost vyprávění. Vysílení hladem, vraždy, smrt a degradaci člověka na „člověkojednotku“, jež plní/neplní plán – to vše zůstává bez komentáře a hodnocení. Píše hrubým lágrovým jazykem, tj. bez metafor, bez vzletných slov, krátkými větami, jako by při psaní ještě dodržoval krátký a přerývavý lágrový dech. Téměř všechny jeho povídky jsou však oproti Solženicynovu Jednomu dni založeny na zvláštním kontrapunktu, který jim dodává nejspíš Šalamovovo básnické vidění, jakási napnutá básnická struna, která se objevuje na nečekaném místě, a hrůzu popisovaného nezjemňuje, naopak často spíše zesiluje. Může to být nečekaný nadpis oproti popisované události (Charry brandy); popis nějakého blaženého stavu vůči přízemnosti nemocného, zuboženého, předsmrtného těla (například slastného, nezkrotného a nenahraditelného pocitu, když se vyhladovělému člověku chléb rozplývá v ústech); vyjevení vztahu člověka k člověku v prostředí, které je jinak popisováno jako krutý boj o kousek chleba a o přežití. Napětí mezi těmito protiklady přitahují čtenáře i půl století po jejich napsání.
Bildungsroman
Pokud se autor rozhodne pro psaní objemnějších memoárů o sobě samém, pak se většinou nevyhne tomu, aby jeho vzpomínky neobsahovaly prvky tzv. Bildungsromanu. Tento žánr vypovídá o postupném zrání člověka, jeho konfliktu s řádem světa, o proměně hlavního hrdiny ve vztahu k okolní realitě. Všechny tyto momenty jsou obsaženy jak ve Strmé cestě Jevgenije Ginzburgové, tak i v knize vzpomínek Memoria Niny Gagen-Tornové. Spadá sem v miniaturním provedení i Děmidovova povídka Spisovatel v této knize a řada dalších.
V českém prostředí patří mezi nejvýraznější dílo v žánru Bildungsromanu Motáky nezvěstnému Karla Pecky. Toto autobiografické líčení komunistických vězení a lágrů na těžbu uranu bylo napsáno v maringotce na cestách v roce 1978. Vydáno bylo nejprve v kanadském exilovém nakladatelství Sixty Eight Publishers v roce 1980 a ještě v témže roce za něj Pecka získal cenu Egona Hostovského. Autor zde klade důraz na morální zrání hlavního hrdiny, jeho alter ega, popisuje a hodnotí zde nejrůznější vlastní i cizí (ne)morální rozhodnutí, k čemuž slouží řada komentářů, bohatých na sarkasmus i dobré politické vtipy.
„Eastern“
V českém prostředí se díky bývalému vězni komunistických lágrů Jiřímu Stránskému objevil i zcela netradiční styl, který český literární vědec Vladimír Novotný označil za „Eastern“. V tomto žánru nacházíme prvky westernu ve východoevropských historických a kulturních podmínkách. Jiří Stránský prožil mládí ve skautu a patří dnes mezi nejaktivnější autory lágrové tvorby v České republice. Jeho dílo sahá spíše do oblasti filmu, neboť psal mnoho scénářů a vlastní povídky často přepisoval pro zfilmování. Možná i proto jsou jeho vzpomínky jak na vězení a lágry či poválečné československé pohraničí velmi akční, mají rychlý spád, jsou v nich jasně čitelné postavy dobra a zla, potrpí si na výrazný a rychlý střih, břitký humor. Oproti přísné autobiografičnosti Karla Pecky nebo Varlama Šalamova kombinuje Stránský vlastní vzpomínky s vymyšlenými postavami a příběhy, fantazie a skutečné události zaujímají v jeho tvorbě stejné místo. Jeho práci to nijak neubírá na přesvědčivosti. Stránského nejobsáhlejší román Zdivočelá země / Aukce, který mapuje poválečné dějiny Československa, komunistické kriminály, lágry a život politických vězňů prostřednictvím osudů fiktivní postavy Antonína Maděry, se stal základem pro divácky velmi úspěšný televizní seriál. Do žánru Easternu bych zařadila i jiná napínavá vyprávění, například líčení spisovatele a politického vězně Oty Rambouska o protikomunistické odbojové skupině bratří Mašínů, kteří se rozhodli uprchnout z Československa a za použití násilí se v roce 1953 probili až do západního Berlína. Vyprávění Ctirada Mašína, které Ota Rambousek přepsal, upravil a opublikoval v knize Jenom ne strach vydané v roce 1990, je obsahově velmi dobrodružné, a ač se zakládá na pravdivých událostech, je popisováno také jako boj „westernových“ hrdinů vůči okolnímu nespravedlivému světu, místy se blíží detektivnímu příběhu či špionážnímu románu.
Memoáry
Memoáry se blíží autobiografiím, ale v případě lágrové literatury často není ústřední postavou sám autor, nýbrž spíše situace věznění, lágru, zotročující práce, okolnosti přežití a smrti. Mnozí autoři sice postupují chronologicky podle událostí svého vlastního života, vkládají však do svých pamětí osudy co největšího počtu lidí, čímž vlastní autobiografický příběh odsouvají do pozadí. Memoáry často nemají pevnou strukturu (například jako povídka), mohou obsahovat dopisy, básně, a často nejsou nijak uzavřené, popř. spočívají v popisech určitých životních období, které se v knize nezavršují (tak je tomu například v emočně velmi silných vzpomínkách Tamary Petkevičové Žizň – sapožok něparnyj). Memoárový text někdy trpí přílišnou popisností, kdy se autor snaží zachytit co nejvíce podrobností, do detailů vysvětlovat svá rozhodnutí apod. To poškozuje čtivost vzpomínek, ale posunuje je současně blíže k historiografické literatuře, která slouží jako podklad pro odborné studium daného tématu.
„Prázdno v muzeu“: otázky současné české a ruské literatury ve vztahu k lágrům
Téma gulagu či koncentračních táborů se v literatuře nevyčerpává autory, kteří tyto události sami prožili. U současných autorů se obecně lidská lágrová zkušenost střetává ve vztahu k novým generacím: Co si mají mladí lidé s těmito vzpomínkami počít? Jak je uchovat živé?
Román Jáchyma Topola „Chladnou zemí“ z roku 2009 tématizuje v české literatuře konzervaci či muzeizaci utrpení lidí v koncentračním táboře. Vytvoření klasického muzea v knize hned zpočátku selhává, protože nebudí velký zájem. Topolovi hrdinové vytvoří v knize odlehčenou, komercionalizovanou verzi takového muzea, v němž hraje centrální roli vyprávění přeživšího pamětníka. Po rozehnání této komuny českými pořádkovými silami utíká hlavní hrdina do „chladné země“, ve které vládne autoritářský režim. Místní Ministerstvo turismu si klade stejný cíl jako čeští hrdinové, ale zrůdný režim vyprodukuje zrůdné muzeum, v němž je násilí doslova zhmotněno, zakonzervováno, v němž mumie donekonečna opakují a vypovídají nejhorší okamžiky utrpení. Tento uměle vytvořený vřed hrůzy hlavní postava knihy ve jménu lidskosti spálí a zničí. Oba dva pokusy o muzejní uchování paměti na hrůzu a násilí tak v románu Jáchyma Topola selhávají.
K muzeizaci lágrové zkušenosti je skeptický i ruský prozaik Sergej Lebeděv, který v roce 2010 opublikoval román „Pereděl zabvenija“ (česky „Hranice zapomnění“, 2012). Jde po stopách rodinného příbuzného, hledá jeho minulost v dalekém sibiřském městě. Muzeum mu ovšem cestu k lágrové minulosti města neotevřelo, vydal se proto cestou vnitřního úsudku. Lágr pak nachází na každém kroku, v životě tohoto města, na jeho ulicích, v jeho lidech: „lágr se tu podepisoval na všem, na všem bylo jeho evidenční číslo.“ Na rozdíl od Jáchyma Topola Lebeděv našel prostor, v němž se setkávání vzpomínek a mladých lidí může uskutečnit. Je jím, podle jeho názoru, právě literatura: „tenhle text je jako pomník, jako stěna nářků, u níž jediné se mrtví a ti, co je oplakávají, mohou setkat – jde to jen u stěny slov, u stěny spojující živé s mrtvými.“
text vyšel jako doslov v knize Ozvěny Gulagu (Praha, Moskva 2013)
Radka Bzonková
Použitá literatura:
Armanski, Gerhard, 1993: Maschinen des Terrors. Das Lager (KZ und GULAG) in der Moderne. Münster
Barkova, Anna, 2002: Věčno ně ta... Moskva
Ginzburg, Jevgenija, 1967: Krutoj maršrut. Milano
Havel, Václav, 2001: Dopisy Olze. // Spisy 5. Praha
Jenkner, Siegfried, 2003: Erinnerungen politischer Häftlinge an den GULAG. Eine kommentierte Bibliographie. Dresden
Jirous, Martin Magor, 1989: Magorovy labutí písně. Purley
Karpenstein-Eßbach, Christa, 1985: Einschluß und Imagination. Tübingen
Kersnovskaja, Jevfrosinija, 1991: Naskalnaja živopis. Moskva
Kulová-Jíšová, Božena, 1996: Krásná němá paní. Příběhy vězněných žen z 50. let. Praha
Levitt, Marcus; Novikov, Tatyana. 2007: Times of trouble. Violence in Russian Literature and Culture. London
Lebeděv, Sergej, 2012: Hranice zapomnění. Praha
Lukeš, Jan, 1995: Stalinské spirituály. Praha
Novotný, Vladimír, 1998: Eastern, epika a erinye historické paměti, Tvar 9, č. 11, s. 20.
Pecka, Karel, 1980: Motáky nezvěstnému. Toronto
Peiter, Anne, 2007: Komik und Gewalt. Zur literarischen Verarbeitung der beiden Weltkriege und der Shoah. Weimar, Wien
Rambousek, Oto, 1990: Jenom ne strach. Praha
Shapovalov, Veronica, 2001: Remembering the Darkness. Women in Soviet Prisons. Oxford
Scherbakova, Irina, 1996: Erinnerung und die Strategie des kollektiven und individuellen Überlebens in GULAG. // Steribel, R.; Schafranek, H., 1995: Strategie des Überlebens. Häftlingsgesellschaften in KZ und GULAG. Wien
Solženicyn, Alexandr, 1980: Archipelag GULAG. Pariž
Stránský, Jiří, 1997: Zdivočelá země. Havlíčkův Brod
Šalamov, Varlam, 1985: Kolymskije rasskazy. Pariž
Toker, Leona, 2000: Return from the Archipelago. Narratives of Gulag Survivors. Bloomington
Topol, Jáchym, 2009: Chladnou zemí. Praha
Weninger, Robert, 2005: Gewalt und kulturelles Gedächtnis. Tübingen