Radka Bzonková: Prezidentské volby v Podněstří - odstranění mastodonta a nová geopolitiská šance regionu (leden 2012)
Na policejní stanici se ve čtyři hodiny ráno hádají dva policisté o významu jejich země: „Jsme banánová republika!“ Rozčiluje se nad situací v zemi jeden z nich, a má tím na mysli nejen tvar Podněsterské Moldavské republiky, která jako úzký proužek lemuje řeku Dněstr, ale i způsob vlády jejího samozvaného prezidenta Igora Smirnova. „Co máš proti republice? Náhodou naše republika je krásná!“ Oponuje druhý policista, který se cítí zaskočen přítomností cizinky na jejich služební lavici. „Jenom život tu stojí za nic,“ dodává rezignovaně.
tank na hlavním náměstí v Tiraspolu. více obrázků u Podněstří - zde.
Slyšet takovou diskusi na policejní stanici v zemi, v níž vládne tuhá diktatura, novináři dostávají patnáct let vězení za špionáž a homosexualita je trestný čin, bylo překvapující. Zdá se, že nespokojenost s vládou „prezidenta“ Igora Smirnova prostoupila i do ozbrojených složek separatistického státu. Tento trend nedávno potvrdily i prosincové prezindetské volby – Igor Smirnov nepostoupil do druhého kola a po dvaceti letech samovlády opustí prezidentský palác.
Ač je tento vybydlený a zchudlý pruh země na okraji Evropy, evropské společenství ho cítí jako trn v patě již od roku 1992, kdy po krátké válce vzniknul. Po vytvoření Podněstří totiž v regionu zůstala ruská armáda, přibližně dva a půl tisíce vojáků a přes dvacet tisíc tun munice. Tento zbrojní potenciál se přes černý trh dostal do konfliktů v Jugoslávii či v Čečensku. OBSE se snaží od roku 1992 dosáhnout diplomatickou cestou stáhnutí ruských vojsk z Poněstří, ale ani po dvaceti letech se stav nezměnil.
V Československu nebyla ruská armáda vítaným hostem, v Podněstří jsou ale nazýváni „mírotvorci“ a především starší lidé jsou přesvědčeni, že právě oni zajišťují republice alespoň jistou míru nezávislosti na Moldavsku: „Kdybychom zvolili jiného prezidenta,“ popisuje svůj názor Vladimír pře kulturákem v hlavním městě Podněstří Tiraspolu, „byl by to nějaký skrytý Moldavan, to je jasný. Prodal by nás Moldavsku. Ale my mluvíme Rusky! Nesmíme spadnout do velkého Rumunska!“ Bývalá zřícenina ve městě Bendery, kde si ruská armáda vytvořila hlavní štáb, je nově zrekonstruovaná, postavili tady veliký pravoslavný kostel, daleko do kraje září červená barva střech vysokých hradebních věží. Právě ony se staly i symbolem Podněstří na vládních plakátech. Bendery se nacházejí dvě stě kilometrů od hranic s EU.
Republika se díky rétorice prezidenta Smirnova drží na vlně vzpomínek na krvavý devadesátý druhý rok, kdy na moldavské i podněsterské straně umřelo několik stovek lidí. Smirnovova předvolební kampaň letos v listopadu simulovala dobu ohrožení a války, připomínala vypjatá čtyřicátá léta v Sovětském svazu. Státní znak se srpy a kladivy, ideologická rétorika, hlavní heslo kampaně: „Vlast neprodáme!“ Podněstří je poslední sovětský skanzen na světě. Všechny děti chodí povinně ve čtvrté třídě do muzea nenávisti – na stěnách vidí veliké fotky zkrvavených těl a odtržených končetin, na benderské radnici jim soudružka učitelka ukazuje díry ve fasádě, kdy město ostřelovala moldavská vojska.
více fotografií z Podněstří zde.
Bylo by zajímavé vozit sem turisty zavzpomínat si na staré časy – ubytovat je v hotelu, kde neteče teplá voda, nechat je stát dvě hodiny ve frontě, aby dostali razítko na povolení k pobytu a při vjezdu do Podněstří jim vysvětlit, že na celém území nesmí nic fotografovat. Bohužel takový výlet by mohl mít turisty i následky. Vstupem na území Podněstří přestávají platit veškeré mezinárodní zákony a závazky, protože tuto republiku žádný stát právně neuznal. Turisté se zde musejí podřídit místním zákonům, které se podobají spíše nepsaným zákonům mafie. Lidé, kteří v tomto nestandardním „právním“ prostředí žijí už dvacet let, by si přáli změnu – v prezidentských volbách Igor Smirnov nepostoupil do druhého kola a po dvaceti letech tak usedne na prezidentské křeslo někdo nový.
V této překvapivé podněsterské situaci je nutné připomenout vliv Ruska. Od počátku roku vysílala ruská televize reportáže o přečinech Smirnovovy rodiny a prezident Medvěděv veřejně prohlásil, že Rusko již Smirnova nepodporuje. Rusko naopak začalo v Podněstří masivně prosazovat svého kandidáta – Anatolije Kaminského. Tento byznysmen mluvil otevřeně o přímé ekonomické závislosti Podněstří na Rusku a pojmenoval tak po dvacetiletém ideologickém Smirnovově mlčení reálný stav ekonomiky v zemi. Podle šéfredaktora jediných opozičních novin Grigorije Volového však Kaminskému masivní ruská mediální a finanční podpora uškodila. Lidé v Podněstří si ho přímo spojili s monopolním holdingem Šerif, který vlastní všechny benzínky, hypermarkety i slavný fotbalový klub Šerif Tiraspol. Zisky však mizí hluboko v ruské vládnoucí politické straně Jediné Rusko.
Kaminskij měl podle všech mediálních parametrů vyhrát prezidentské volby, ale nestalo se tak. Ve volbách způsobili poprask sami Podněsterci. Houfně se vydali k urnám a zcela mimo ruský scénář zvolili největším počtem hlasů nejmladšího kandináta – Jevgenije Ševčuka (43). Tento politik udělal kariéru jako poslanec a poté předseda Nevyššího Sovětu. Ve volbách se stylizoval do „obyčejného člověka“, který odpovídal na všechny otázky z publika. To je v Podněstří velmi nezvyklé, takže ho to udělalo výjimečným. Díky útokům ze strany oficiálních médií a jeho sporu se Smirnovem také získal aureolu bojovníka s režimem. Není třeba si namlouvat, že Podněstří našlo hrdinu. Tento kus země je tak závislý na mocenských tazích Ruska, že i sebelepší politik jim pravděpodobně ve velké míře podlehne. Odstranění Igora Smirnova z prezidentského postu ovšem dává šanci na nové kolo rozhovorů v rámci OBSE a je možné, že se tak za několik let změní i geopolitická mapa východní Evropy.