17.02.2014 13:02

Tento rozhovor vedla Radka Bzonková a Lukáš Babka se Semjonem Vilenským v roce 2010, když přijel na návštěvu do České republiky. Jeho plná verze je přístupná i s obrázky v archivu časopisu Paměť a dějiny.

Zde je autorská verze bez obrázků:

Radka Bzonková, Lukáš Babka: Kolyma - kraj, kde je dvanáct měsíců zima a zbytek léto

Se Semjonem Vilenským o Gulagu, jeho věznění na Kolymě, síle přežít a o udržování historické paměti

 

„SUCHANOVKA“ – VĚZENÍ SMRTI

 

Semjone Samuiloviči, vy jste byl vyslýchán v Suchanovské věznici v Moskvě. O této věznici se do nedávné doby téměř nic nevědělo,[1] patří k naprosto temným kapitolám sovětského vězeňství. Proč? Co se v tomto vězení s vámi dělo?

 

Já jsem se do Suchanovky dostal v srpnu 1948, krátce po zatčení. Když mě vykopali z auta na vězeňský dvůr, uviděl jsem ty – dnes už známé – náklaďáky s nápisem CHLEBA a MASO, ve kterých se přepravovali vězni. Lidé v nich byli od sebe odděleni přepážkami, celé auto vypadalo uvnitř jako králíkárna, aby na sebe vězni neviděli a nemohli spolu mluvit. Stěží jsem se do té své „přihrádky“ v autě tenkrát vešel, byl jsem v ní úplně napěchovaný.

Lidé se v Suchanovském vězení měnili z osob na „čísla“ a „případy“. Bachaři neznali příjmení svých vězňů, pouze jméno a číslo případu. Vyšetřovatelé zase neměli klíče od cel. Vždy, když se dveře otevřely, stáli tam minimálně tři dozorci, aby se náhodou některý z nich nezačal se zatčeným bavit, a hlídali se navzájem. Vězně tenkrát umísťovali na samotky. První dny to šlo, ale po týdnech samoty člověk začínal bláznit. Krom toho atmosféra tam byla příšerná. Večer se celým vězením rozléhal strašný ženský nářek a křik – nevím, co s nimi tenkrát dělali, ale ten křik mě málem připravil o rozum. Strávil jsem tam asi sto dní, ale nevím to přesně, protože nás nevyváděli ven, nevěděl jsem, zda je noc, anebo den, ani jak postupují dny, týdny, měsíce.

 

Čím se Suchanovské vězení lišilo například od známější moskevské věznice na Lubjance?

 

Lubjanka, ve které jsem taky seděl, byla „tradičním“ vězením. Protože šlo původně o budovu velké pojišťovny, na věznici a centrálu NKVD pouze upravenou, byly v ní obrovské cely, ve kterých stálo šest až deset postelí, na podlaze parkety, bylo tam celkem teplo. V celách se potkávali nejrůznější lidé, mohli spolu mluvit. Byli tam mniši, pracovníci nomenklatury, „špioni“ chycení za hranicemi SSSR a tak dále.

Suchanovské vězení se nacházelo v bývalém klášteře a bylo určeno výhradně k mučení a výslechům během vyšetřování. Dlouho ho nikdo nemohl popsat, protože lidé, kteří se do něj dostali, většinou už nikdy nespatřili světlo boží. Mrtvoly nejdřív zaměstnanci zakopávali do hromadných hrobů kolem věznice. Jenže pak už jich bylo příliš, a tak se postavilo krematorium – přímo uprostřed vězeňského komplexu, v bývalém kostele. Zjednodušila se tím likvidace mrtvol.  Suchanovkou prošlo podle statistik kolem třiceti tisíc vězňů, v roce 1952 byla zrušena. Hlavní rozdíl mezi Suchanovkou a Lubjankou byl asi v tom, že v Suchanovce lidi mimořádně krutě mučili. Na Lubjance to taky nebyl žádný med, i tam bylo násilí na denním pořádku, ale cítili jsme tam šanci na přežití.

 

Jakou formu mučení zvolili v Suchanovské věznici pro vás?

 

Mě čekala „korekce“. Když mě přivezli, seděl jsem nějakou dobu na samotce, ale pak jsem začal držet hladovku. Tak mě hodili do „korekce“. To byla taková díra široká metr na metr. V ní se muselo rovně stát. Stěny byly ledové, tekla po nich voda, která se shromažďovala na podlaze. Pokud se vězeň zkusil opřít o stěnu, bachař, který to zpozoroval špehýrkou ve dveřích, začal mlátit klíčem o kovové dveře. Zvuk uvnitř rezonoval jako ve zvonu, ten hluk se nedal vydržet. Samozřejmě že po nějaké době jsem se sesunul dolů, na podlahu zalitou vodou. Bachaři mě tam chvíli nechali ležet, pak mě zvedli a posadili na jakousi bednu. Tu mi po hodině nebo dvou vytáhli zpod zadku a já musel zase stát, přesněji řečeno – zase jsem se válel na podlaze v té ledové vodě.

Taky jídlo nám dávali „speciální“. Jedli jsme kroupy, které se obyčejně musejí dvacet minut vařit ve vodě. Oni je ale vždycky jen polili horkou vodou a už je roznášeli po celách. Když jsme takto spařené kroupy snědli, začaly se nám vzdouvat v žaludku, což vyvolávalo ostré bolesti v břiše.

 

Kolik vám bylo let, že jste něco takového přežil?

 

Když mě zatkli, bylo mi dvacet. Zachránilo mě hlavně mládí a pevné zdraví. A taky nějaký doktor, kterého osobně neznám. Když jsem totiž začal držet hladovku a neustoupil od ní ani po „korekci“, odvedli mě bachaři k řediteli věznice. Čímsi mi pohrozil, ale já trval na svém, takže jsem putoval zpět do další „korekce“. Z té mě pak vynesli v bezvědomí zpět do cely, nevím, jak dlouho jsem v korekci mohl vydržet. Rozhodli se mě pak nějak zbavit a poslali mě na vyšetření k vězeňskému psychologovi. Vězně s jakoukoliv psychickou diagnózou velmi často hned stříleli. Doktor tehdy k velkému údivu všech zúčastněných poslal následující posudek: „Vězeň je tělesně krajně vyčerpán a na pokraji nervového zhroucení, psychicky je však ve stavu příčetnosti a svéprávnosti“. Chystal jsem se na smrt, ale místo toho mě převezli na Lubjanku.

 

Dozvěděl jste se někdy, za co vás vlastně zatkli?

 

Oficiálně jsem šel do vězení za „protisovětskou agitaci“, protože jsem v jedné z básní nazval Stalina „agentem“. Takovou báseň jsem skutečně napsal, jen jsem si ve svých sedmnácti letech nepomyslel, že za to dostanu deset let v lágru. Taky mi přiřkli terorismus, protože když jsem něco takového o Stalinovi napsal, tak jsem ho chtěl určitě i zabít. Ale po rehabilitaci jsem měl možnost nahlédnout do „žlutých desek“, tedy do vnitřních záznamů NKVD o mém případu. Tam, u příkazu k mému zatčení, bylo následující zdůvodnění: „Lehce navazuje kontakty s lidmi a má na ně velký vliv.“

 

 

KOLYMA: JAK JI PŘEŽÍT A CO SI S SEBOU ODNÉST NA SVOBODU

 

V roce 1949 vás odsoudili k deseti letům nápravněpracovních táborů a transportem poslali na Kolymu. Oblast Kolymy a Dalstroje se rozkládá v severovýchodní části Ruska z velké části v polárních oblastech, v zimě tam jsou až šedesátistupňové mrazy. Lidé tam umírali po stovkách, tisících. Přesto se některým podařilo přežít. Existoval podle vás nějaký návod, jak v takovýchto podmínkách – v zimě, s nedostatkem jídla a při těžké fyzické práci – přežít?

 

Obecně platilo, že přežil ten, kdo nevzdal péči o tělo. Po patnáctihodinové šichtě v dole člověk usínal vstoje a musel se hodně přemlouvat, aby se ještě před spaním umyl. Umývárny jsme neměli, myli jsme se sněhem. Byl jsem na kost zmrzlý, ale po práci jsem se šel vydrhnout do sněhu. Taky jsem si sám pral a zašíval prádlo. To bylo velmi náročné. Jednou za měsíc všichni odevzdali oblečení a ze skladu jim vydali nové. Bylo většinou děravé a málokdy se někomu podařilo vyfasovat svoji velikost. V celém lágru jsme byli jen dva, kteří se rozhodli, že si budou oblečení sami prát a udržovat v čistotě. Když nás prohledávali u lágrových vrat na cestě ze šachty do baráku, stáli jsme dlouho na mrazu a stráž jednoho po druhém šacovala. Byl jsem zmrzlý tak, že jsem stěží odlepil nohy od země, a když na mě přišla řada, nedokázal jsem ledovými prsty odepnout knoflíky na vaťáku. Strážný mi je proto odřezal nožem a hodil k vratům, prohledal mě a já je pak šel sbírat a večer jsem si je znovu přišíval. Všechny ty úkony mě stály neuvěřitelně mnoho energie, ale péče o tělo byla nezbytná. Taky se člověk nesměl snížit k tomu, že začal prolézat odpadkové jámy a dojídat shnilé zbytky. To už s ním pak většinou byl brzy amen.

Kromě tohoto obecného pravidla si však každý člověk nacházel to, k čemu měl vlohy a co mu mohlo zachránit život. Malíři a literárně nadaní lidé se snažili dostat do Kulturně-výchovného oddělení, kde kreslili plakáty a psali verše oslavující práci v lágru, byli tam v teple a nemuseli tvrdě dřít na šachtě. Pak si dobře žili ti, co donášeli na ostatní – tedy pokud je někdo neprozradil, protože poté je hned někdo z lágru podříznul. Některé národy nebo lidé ze stejných regionů se navzájem velmi podporovali, především Ukrajinci, Estonci, Lotyši, ruští Němci nebo Kavkazané drželi při sobě.

Přežití vždycky záviselo na tom, jaký byl člověk sám o sobě, jak se o sebe dokázal postarat. Třeba Varlam Šalamov se na konci svých sil ocitl v nemocnici a vypadalo to s ním dost špatně. Ale zkušeným okem spisovatele obhlédl situaci a všiml si, že primářka nemocnice je zamilovaná do jednoho z ošetřovatelů. Spřátelil se s ním a domluvili se. Ošetřovatel mu sehnal tužku a papír a Šalamov mu tam napsal všechny básně, které si pamatoval. Takto vzniklý „sešit“ ošetřovatel daroval primářce. Den poté se stal ošetřovatelem i Šalamov a strávil tak několik měsíců v teple, s dostatkem jídla a dobrou péčí. Někdo jiný by tu šanci třeba nevytušil a nevyužil, ale Šalamov ji chytil a nepustil.

 

Jaká byla vaše nejtěžší chvíle v lágru?

 

Chtěl jsem vám říct už na začátku, že od okamžiku uvěznění to všechno byly dost těžké chvíle. Nemůžu říct, že bych si třeba tu korekci ve vězení nějak zvlášť užíval, že by nebyla náročná. Ale jeden moment byl pro mě asi skutečně nejtěžší. Bylo to v době, kdy se po lágrech šířily vlny povstání a bouří. Já jsem tehdy pochopil, že se v našem lágru chystá provokace, že pár lidí, co spolupracují s vedením lágru, se snaží vyvolat falešné povstání. Když jsme po roce 1991 pořádali konference o projevech odporu v Gulagu, zjistili jsme, že vyprovokovaná povstání byla velmi častým jevem. Šlo o to, že se pomalu rozjížděly Berijovy reformy, někdy kolem let 1953–1954. Dozorci neuměli nic jiného než to, co dělali, neměli žádnou jinou kvalifikaci a báli se o svá místa. Takže běžně podpláceli provokatéry, aby vyvolali v táboře povstání. To pak ostraha tábora zlikvidovala a do Moskvy putovalo hlášení o „úspěšném potlačení vzpoury“. Chtěli tak Moskvě ukázat, že jsou na Kolymě a v Gulagu obecně potřební.

U nás v lágru se tehdy taky začali množit provokatéři, šířili mezi vězni fámu, že se „sjednotí všechny kolymské lágry“, začaly se vyrábět zbraně. Já nějak hned vytušil, že je to provokace a že to dobrodružství skončí krví vězňů, že nás pak všechny postřílejí. Domluvil jsem se s nejbližšími lidmi, společně jsme provokatéra našli a vyhnali směrem k dozorcům. Křičeli jsme na ně: „Vezměte si ho k sobě! Patří k vám!“ Všechny, kdo se toho účastnili, pak zatkli a posadili do korekce. Mě ale schválně nesebrali, aby se v lágru rozšířila fáma, že donáším na ostatní a spolupracuju s vedením. To byla hrůza, nikdo se ke mně neznal, každý mě podezříval.

Pak se vrátila odpolední směna z šachty, chlapi, co tenkrát přijeli s provokatérem stejným transportem. Přišli k nám do baráku podříznout mi krk. Jakmile se objevili, kamarádi z mého baráku vyskákali ven okny – nechali mě tam samotného jako krysu. Nakonec si to ti kriminálníci rozmysleli, jeden přemluvil druhého, ať mě jen zmlátí do bezvědomí.

Několik dalších dní jsem se snažil dostat ven z korekce ty ostatní a setřást ze sebe podezření. Sám jsem sice dostal korekci, ale ty ostatní pustili a pak se to uklidnilo. Těch pár dní, kdy se proti mně obrátili všichni – i přátelé –, nikdy nezapomenu.

 

Říkáte, že vám přestali věřit přátelé. Copak v lágrových podmínkách existovalo přátelství?

 

Takové přátelství, jaké jsem zažil „tam“, jsem na svobodě už nikdy neměl. Přátelství bylo v lágru o úroveň výš. S úsměvem a nadsázkou řečeno, snad to bylo tím, že v lágru nebyly ženy-pokušitelky. Pravda je, že „tam“ jsem pochopil, co je to pevné mužské přátelství.

 

A co to tedy to „mužské přátelství“ je? Jak se projevovalo?

 

Myslím, že mužské přátelství se projevuje tehdy, když na sebe někdo v těžké situaci vezme vinu druhého. Vinu z hlediska vedení lágru. Nebo když se někdo podělí o denní dávku chleba ve chvílích, kdy je druhému hodně zle. Jsou to možná maličkosti na svobodě, ale v lágru a hlavně na Kolymě – kde je dvanáct měsíců v roce zima a zbytek je léto – hrály tyto „drobnosti“ obrovskou, vlastně životní roli.

 

Počátkem března 1953 zemřel Josif Stalin, to jste byl v lágru. Jak jste se o jeho smrti dozvěděl?

 

No, na to skutečně nezapomenu… V lágru nám totiž pouštěli rádio, v každém baráku visely reproduktory a my jsme museli často poslouchat „výchovné“ pořady a proslovy. Přijížděly komise a kontrolovaly, jestli se vězňům rádio pouští. Když Stalin onemocněl, přišel na správu tábora příkaz, že se to vězňům nesmí říkat. Jenže jak to udělat, když se o tom v rádiu pořád mluví? Na jednu stranu nás měli rádiem i nadále „převychovávat“ a na druhou stranu to měli udělat tak, abychom se o Stalinově nemoci nic nedozvěděli. Vedení lágru to proto vyřešilo šalamounsky: ztlumili zvuk tak, že se z reproduktorů linulo jen brumlání a šeptání. My jsme samozřejmě hned zbystřili. V baráku tehdy zůstával přes den jeden náš spoluvězeň, kterému omrzl a upadl nos, a tak nemusel pár dní do práce. Přišli jsme z šichty, otevřeli dveře a vidíme ho, jak ve špinavých válenkách stojí na jakési pyramidě z beden, s uchem těsně přilepeným k reproduktoru. Když nás spatřil, zakřičel nám vítězně v ústrety: „Chcípnul!“

Tak jsem se dozvěděl o smrti našeho velikého vůdce.

 

Když vás po šesti a půl letech pustili z lágru na svobodu – vzal jste si něco s sebou na památku?

 

Vzal jsem si s sebou kapesník, na kterém jsem měl napsané své verše. A taky pár dopisů, ale moc jich nezůstalo, protože v lágru nebyl papír a tak se dopisy používaly na tabák, na balení cigaret. Většinu dopisů jsme tak vlastně prokouřili.

Ještě jsem si s sebou přivezl nůž. Když mě měli pustit z lágru, přišla ke mně delegace od kriminálníků. Darovali mi na památku krásný velký finský nůž, byla to moc pěkná práce. Já jim říkám: „Prosím vás, na co mi bude, vždyť já s nožem nikdy v lágru nechodil.“ A oni na to: „To je jasný, tady, na Kolymě, nůž nepotřebuješ. Ale jedeš do Moskvy, tam se ti bude ještě sakra hodit!“

 

 

LÁGROVÉ VZPOMÍNKY: Z PODZEMÍ NA KNIŽNÍ FESTIVAL VE FRANKFURTU

 

Sdružení Vozvraščenije (česky „Návrat“), jemuž předsedáte, vydalo desítky knih svědectví, vzpomínek a básní o Gulagu. Největší úspěch však měla kniha z roku 1989 s názvem Dodněs ťjagotějet [upravený a přepracovaný výbor z nového dvousvazkového vydání této knihy vyšel i česky: Jen jeden osud. Academia, Praha 2009]. V Moskvě se na ni stály fronty, protože poprvé v sovětském nakladatelství vyšla knížka, která otevřeně popisovala lágry, výslechy, mučení… Jak tato kniha vznikla? Jak jste hledal a schraňoval první materiály?

 

Vzpomínky na lágry jsem sbíral už od šedesátých let. Vlastně už když jsem se vracel z lágru do Moskvy, měl jsem ten plán v hlavě. Nebyl jsem sám, kdo si z lágru odnášel v kapse kapesník s lágrovými básněmi. Díky různým moskevským spisovatelům, jako byl třeba Ilja Erenburg, se o mně rozkřiklo, že sbírám básně i prózu a že chystám antologii. První pokus o antologii v roce 1960 dopadl tak, že knížka sice vyšla, ale cenzura do ní nepustila ani jednoho lágrového autora! To bylo smutné, ale díky tomu mi začala řada lidí spontánně posílat spoustu povídek a vzpomínek. Chodil jsem pak po ruských vesnicích a schovával jejich texty u různých známých, příbuzných i úplně cizích lidí.

Když začala perestrojka, tak jsem si někdy v polovině osmdesátých let řekl: „Teď nebo nikdy.“ Opět jsem obešel půlku Rusi a rukopisy si v pořádku přivezl do Moskvy. Vybíral jsem dlouho ty nejlepší, až mi v rukou zůstaly vzpomínky dvaadvaceti žen a básně lágrové básnířky Anny Barkovové. Věděl jsem, že jsou to skvělé texty, jak z hlediska literárního, tak i z hlediska paměti a historie.

Přes nějaké známé jsem se dostal do nakladatelství Sovětský spisovatel – bylo tehdy největší v celém Svazu. Přišel jsem k jakémusi mladému redaktorovi, který dostal můj návrh na starost. Ten si poslechl, o čem antologie je, a povídá: „Já jsem přijel do Moskvy, abych v tomhle nakladatelství udělal kariéru. Nenechám si ji zničit jedinou vaší knížkou.“ Přesto jsem mu tam nechal rukopis k přečtení. Zavolal mi druhý den a do telefonu říká: „Semjone Samuiloviči, pro takovou knížku si tu kariéru klidně nechám zničit!“ A pak už to jelo jako na drátkách.

 

Bylo skutečně tak jednoduché vydat tak rozsáhlé vzpomínky z lágru v oficiálním sovětském nakladatelství? Perestrojka už natolik pokročila?

 

Ale to víte, že si ještě ledacos vymysleli. Když jim došlo, jakou smlouvu se mnou podepsali, poslali knihu k vytištění do tiskárny v Tule. Bylo mi jasné, že tam bude buď několik let ležet a nikdo si jí nevšimne, anebo že vyjde v nějakém mizivém nákladu. Co mi zbývalo jiného, než se rozjet do Tuly? Přijel jsem tam a vidím, že v tiskárně pracují samé ženy. Řekl jsem jim: „Děvčata zlatá, vytiskněte mi tu moji knížku a já vám za to splním, co si budete přát.“ A ony na mě sborem zakřičely: „Přivez nám ženichy!“ Já jsem jim je tehdy slíbil, protože jinou možnost jsem neměl. A děvčata dodržela slovo – vytiskla mi sto tisíc kusů knížky! Ještě jsem zorganizoval převoz knih do Moskvy a pak už jen sledoval ty fronty a obrovskou vlnu zájmu, kterou po tak dlouhé době mlčení o lágrech nešlo zastavit.

 

A dovezl jste děvčatům do Tuly ženichy?

 

Prosím vás, kde v Rusku najdete pořádného mužského?! Přivezl jsem jim bednu koňaku a ony mi odpustily.

 

Lidé vaši knihu doslova hltali, stotisícový náklad se rozprodal během několika měsíců. Jaké však byly reakce v nakladatelství Sovětský spisovatel?

 

Z tohoto hlediska byla asi nejzajímavější prezentace knížky v roce 1989 přímo v budově nakladatelství uprostřed Moskvy. Účastnily se jí i všechny žijící autorky, jejichž texty byly v antologii otištěny. Pohlaváři byli strašně nervózní. Poprvé v životě seděli vedle lidí, co strávili mnoho let v lágru, otevřeně se k tomu hlásili a za nic se nestyděli. Kromě toho měla knížka takový úspěch! Nevěděli, co mají říkat, báli se s námi dát vůbec do řeči. Nám bylo dobře, ale oni si tehdy „odseděli“ ty dvě hodiny za nás. Nakonec to skončilo tím, že poslali naši antologii jako nejúspěšnější knihu roku do Frankfurtu na knižní veletrh. Plakát, který tehdy knihu propagoval, si schovávám dodnes.

 

 

PROČ MOHOU BÝT BÁSNĚ DOKUMENTY

 

Zaujalo nás, že už na prvním vydání knihy Dodněs ťjagotějet z roku 1989 je na hřbetu číslo 1. Znamená to, že jste už tehdy počítal s druhým dílem?

 

Už když jsem ty vzpomínky četl, tak mi bylo jasné, že se do jednoho svazku nemohou všechny dobré texty vejít, že by to chtělo ještě objemnější svazek nebo dvousvazek. Ale po vydání antologie v roce 1989 mě doslova zasypaly dopisy a množství vzpomínek dalších lidí. To se do jedné publikace nedalo vměstnat! Tak jsme založili vlastní nakladatelství Vozvraščenije a začali memoáry sami publikovat. Dobrých textů je hodně, každý z autorů, co jsme vydali, si samostatnou knížku zasloužil.

 

To publikujete všechny memoáry, které vám někdo pošle?

 

Nechávám stranou vzpomínky, které s nadsázkou nazývám „texty o tom, jak jsem zbil svého vyšetřovatele“. Víte, hlavně muži strašně těžce nesou ponížení, co si prožili. Trápí je to i celé dlouhé roky po propuštění. A paměť modifikuje vše tak, jak si člověk přeje. Často dostanu do ruky vyprávění, které má autorovi vrátit ztracenou sebedůvěru. Popisuje události tak, jako by v každé situaci zvítězil. Přeženu-li to, pak scéna s bitím vězně nakonec dopadne v textu tak, že ty kopance vlastně dostal vyšetřovatel od svého vězně… Takové věci nevydáváme, byť mám pro jejich autory pochopení.

 

A proč vyšel ten avizovaný druhý svazek antologie až v roce 2004?

 

Důvodů zdržení byla celá řada – měli jsme tehdy mnoho práce, potýkali se s finančními problémy, pořádali konference, vydávali jiné knihy. Jedna příčina však přece jen byla zásadní. Do původního plánu se mi zamíchal jeden projekt, který jsem chtěl za každou cenu uskutečnit. Chtěl jsem vytvořit knížku o lágrech pro mladé lidi. Ne přímo učebnici, spíš čítanku. Chtěl jsem v ní mít dobré autory, slavné i méně slavné a záleželo mi na tom, aby ta čítanka odrážela realitu nejen lágrů, ale i tehdejší doby a společnosti. Staré lidi nepředělám, chtěl jsem proto své vydavatelské úsilí zaměřit na mladé.

Do chvíle, než jsem začal hledat peníze na čítanku, jsme dostávali hodně grantů ze zahraničí. Ale peníze na čítanku nám nikdo ze Západu nechtěl dát. Tvrdili, že když to půjde do škol, tak by to pro ně bylo vměšování do vnitřních záležitostí ministerstva školství. Všichni naši tehdejší chlebodárci se od nás odvrátili. Přitom jsem od nich dostával peníze na mnohem bizarnější projekty. S čítankou byli tak opatrní, až mi z toho zůstával rozum stát.

 

Čítanka „Jesť vsjudu svet…“ však v roce 2001 přece jen vyšla. Odkud jste tedy získal peníze?

 

Ta knížka vznikla z příspěvků lidí, co mi posílali část svého důchodu, a díky soukromé nadaci Helen Hardinové, vdově po americkém senátorovi Henrym M. Jacksonovi. Když jsem vystupoval s jednou přednáškou v Americe, zmínil jsem jeho jméno a pochvalně se o něm vyjádřil. Shodou okolností tam zrovna seděla jeho manželka – předsedkyně nadace. Nechala si mě po přednášce zavolat, podala mi ruku, řekla své jméno a pak se zeptala: „Kolik potřebujete?“ Kniha byla za pár měsíců na světě.

 

Má taková čítanka v putinovském Rusku vůbec šanci na úspěch?

 

Úspěch má knížka tam, kde s ní učitelé pracují. Což ale není po ruské učitele jednoduché ani samozřejmé. Nicméně vyšla v nákladu 27 000 exemplářů a většinu jsme už distribuovali do škol a okresních knihoven. Získali jsme pro ni i razítko od ministerstva školství, že ji doporučují jako nepovinnou četbu. Dostávám dost dopisů od učitelů a knihovníků, že je to skvělý vydavatelský čin. Nijak masově se s ní ale v ruském školství nepracuje.

 

V edici „Rusko – XX. století“ vyšla jedna objemná kniha, kterou jste editorsky zpracoval.[2] V této edici vycházejí dokumenty a historická svědectví, vaše kniha je ale úplně jiná – je v ní dílo tří set sedmnácti autorů, kteří v lágrech psali básně. Co mají básně společného s archivními dokumenty?

 

Jsem přesvědčen, že básně jsou nejpravdivějšími dokumenty o tom, co se v lágrech dělo. Narazili jsme na to, už když jsem popisoval, jak paměť přetváří vzpomínky a mění po letech text jiným směrem. V lágru jsme nesměli mít tužku ani papír. Takže všechny vzpomínky a memoáry jsou psané až po propuštění, básně však ne! Složil-li vězeň v lágru nebo ve vězení báseň, tak si ji zapamatoval a ona zůstala ve stejném tvaru dodnes. Nejde z ní vyhodit nepříjemný verš, vzpomínku nebo jméno – je, jaká je, a přebásnit ji znovu je těžké a nesmyslné. Kromě toho se básně učili nazpaměť i mnozí spoluvězni, takže autor sám třeba nepřežil, ale jeho básně se dochovaly. Kdo chce pochopit, jak vězni viděli Gulag tehdy a tam, ať si přečte tu tlustou knihu básní. Jsou v ní lepší i horší verše, ale všechny jsou pravdivé.

 

Semjone Samuiloviči, dovolte nám poslední otázku: Co považujete za největší úspěch sdružení Vozvraščenije?

 

Neodpovím jednoznačně, musím zmínit víc záležitostí. Jsem hrdý na to, že jsme zorganizovali čtyři konference o odporu v Gulagu. Tím jsme položili základ pro historiky, kteří mohou tento fenomén dále zkoumat. Materiálů mají dost.

V posledních letech mi dělá ohromnou radost naše divadlo. Přišly ke mně na návštěvu dvě herečky – jedna mladší, druhá starší – a povídají: chceme hrát vzpomínky, co publikujete, na scéně. Jako rekvizity potřebují jen dvě bedny a válenky. Jsou úžasné, vystupují už i v Americe – to je ale spíš jejich úspěch, byť jsou obě členkami naší organizace.

Za náš největší úspěch považuji fakt, že jsme vydali více než stovku naprosto neznámých autorů – bývalých vězňů Gulagu, o kterých by bez nás nikdo nic netušil. A přitom píšou skvěle. Každý nový autor byl pro mě objev a překvapení. Nikdo jiný se tomu dosud kromě nás nevěnoval. Více než stovka knih a jmen je dobrý výsledek. A mnozí se překládají do cizích jazyků – takže žijí dál a jejich svědectví se předá dalším generacím.

 

 

 

Semjon Samuilovič Vilenskij

Semjon Vilenskij, ruský spisovatel a básník, zakladatel a dlouholetý předseda sdružení bývalých politických vězňů Vozvraščenije, se narodil roku 1928 v Moskvě. Roku 1945 začal studovat na Filologické fakultě Moskevské státní univerzity, později studoval ve Lvově. Roku 1948 byl zatčen, obviněn z protisovětské agitace a teroristické činnosti a zvláštní poradou ministerstva státní bezpečnosti odsouzen na deset let nápravněpracovních táborů. V průběhu vyšetřování byl mimo jiné tři měsíce vězněn v legendární moskevské věznici Suchanovka, po vynesení rozsudku byl transportován na Kolymu. (V tamějších pracovních lágrech strávil celé období svého věznění.) V roce 1955 byl propuštěn, nesměl však odjet z oblasti spravované nástupnickými organizacemi legendárního Dalstroje.

Do Moskvy se vrátil až roku 1963 a žije zde dodnes. Prakticky ihned po návratu založil s několika přáteli neformální sdružení bývalých politických vězňů Kolymskoje tovariščestvo. Roku 1990 se stal předsedou nově zaregistrovaného Moskevského historického a literárního sdružení Vozvraščenije.

Semjon Vilenskij je redaktorem časopisu (almanachu) Volja a editorem knih Deti GULAGa: 1918–1956 (Moskva, 2002), Poezija uznikov GULAGa: antologija (Moskva, 2005) a několika dalších. Vlastní zážitky popsal v memoárech Voprosy jesť? (Moskva, 2006). Stojí za vznikem všech zásadních knih vydaných sdružením Vozvraščenije, mezi něž patří například antologie Dodněs ťjagotějet (Moskva, 1989, 2004), čítanka Jesť vsjudu svet… (Moskva, 2000), sborník Soprotivlenije v Gulage (Moskva, 1992) a další. Své básně vydal v drobné sbírce Karetnyj rjad (Moskva, 1992), v knize Širokij děn’ (Moskva, 2006) a v řadě antologií.