Radka Bzonková / Radka Rubilina: recenze na encyklopedii V. Bystrova o ruských lágrech "Průvodce říší zla"
„Vždycky se o lágrech vědělo, ale nikdy nikdo pořádně nepochopil, jaký zrůdný svět představovaly.“ Tak zahajuje svou knihu v úvodu Vladimír Bystrov. Pochopení či postihnutí zla v podobě koncentračních či pracovních táborů prostupuje mnohavrstvou lágrovou literaturou, memoáry, teoretickými knihami o totalotarismu i náboženskými spisy.
Zlo, jeho podstatu a překonávání postihuje například slovní pře bratrů Gálových v nedávném dokumentárním filmu Fedora Gála a Martina Hanzlíčka „Krátká dlouhá cesta“ (2009). Oba bratři, poznamenaní pobytem v Terezíně, se ve filmu snaží dobrat toho, jak chtějí či mohli s danou zkušeností ve svém životě naložit. Egona Gáal, filosofa a myslitele, trápí především otázka „jak je možné toto zlo pochopit“. Oproti tomu Fedor Gál, publicista a novinář, se soustředí na to, aby „nedopustil opakování takového zla“, o jeho původu či smyslu však odmítá diskutovat.
Oba přístupy odrážejí lidskou paměť na koncentrační tábory i sovětské lágry, na zabití právnické i morální osoby v člověku. Postihují také dva hlavní proudy nakládání s touto zkušeností. Egon Gál zažil Terezín jako starší dítě, které už chápalo, co se s ním děje. Podobně ostře a jasně vnímala situaci i jeho matka. Egon i matka „vytěsnili“ po návratu z tábora vzpomínky i zážitky na Terezín z paměti. Maminka například o Terezíně se svými syny už nikdy nepromluvila. Egon se pak po mnoha a mnoha letech vrací k tématu Terezína vyburcován svým bratrem Fedorem a přes vlastnoručně vyrobenou propast důsledné „nepaměti“ se vztahuje k otázkám po původu zla – jak je možné, že došlo k degradaci člověka na „živou mrtvolu“, z čeho takové zlo pramení. Naopak Fedor Gál, který se v Terezíně narodil a jako kojenec nechápal, co se kolem děje, nechápe Terezín jako vlastní přímou zkušenost. Téma Terezína v něm vyvolává spíše touhu hledat své rodinné kořeny, rozkrývat jednotlivé vrstvy vězeňské existence, vydávat se na místa bývalých táborů, a především – nedopustit opakování ničení morální či právní osoby lidí v dnešní době. Patří k dlouhodobým bojovníkům proti extremismu, jak politickému, tak i společenskému, jak českému, tak slovenskému, či jakémukoliv jinému. Je světoobčanem, který „absolutní zlo“ prožívá reflektovaně přes svou rodinu, vzpomínky lidí z vesnice, studium historie a filosofie. Nakonec pak i přes kameru a dokumentární film.
Podobně se vypořádává se zlem a jeho podobami i Vladimír Bystrov. Sovětský lágr zasáhl jeho otce a Vladimír se svojí maminkou čekali na území Československa, zdali se k nim otec někdy vrátí. Tento svůj rodinný příběh sepsal už jako známý novinář a publicista pro Reflex v roce 1990. A začaly se mu ozývat desítky lidí, které postihl podobný osud. V té chvíli se Vladimír Bystrov vydal – podobně Fedoru Gálu - cestou „aktivního odporu“, tedy k odhalování únosů československých občanů do Sovětského svazu. Založil spolu s ostatními občanské sdružení „Oni byli první“ a začal mapovat osudy těch, které sovětské úřady odvlekly z Československa do věznic a gulagů. Sověti postupovali při zatýkání podle profesního i národnostního klíče. V lágrech skončilo mnoho volyňských Čechů, Rusínů a Čechů, také však řada vojáků či bývalých vězňů koncentračních táborů. Na toto téma vydal Vladimír Bystrov již řadu knih (připomeňme snad jen Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 – 1955, Praha 2003) a v České republice se tak stal člověkem, který dané téma uvedl do života a nechává ho rezonovat v historicko-společenském kontextu naší země.
Rozšíření osobní zkušenosti na celou společnost je přitom v historii díky autorům jako Fedor Gál nebo Vladimír Bystrov proces klíčový. Když vzniká veřejná diskuse o těchto událostech, vyvolává to „ozdravný proces“ společenství, ve kterém vedle sebe dlouhou dobu žili (a stále ještě žijí) oběti i jejich udavači či bachaři. Týká se to České republiky i Ruska. Ve srovnání s Ruskem se v českém prostředí mluví o pracovních táborech a zločinech komunismu mnohem víc. I my však máme vlastní tabu – připomeňme například koncentrační tábor pro Romy v Letech, v nichž pracovali převážně čeští bachaři. Můžeme vzpomenout i první pokusy se smrtícím plynem v Brně, které čeští občané prováděli na romských dětech.
V Rusku je takových zamlčovaných míst celá řada. V devadesátých letech, kdy vycházelo mnoho vzpomínek z ruských lágrů, se zdálo, že téma gulagu se skutečně dostane na úroveň společenské diskuse a vyvolá ozdravný pohled na dědictví totalitarismu v zemi. To, že však až na malé výjimky zůstaly archivy neprodyšně uzavřeny, ovšem nabádalo k obezřetnosti. S novým politickým vedením v zemi pak od roku 2000 sledujeme stále zřetelnější odsouvání diskuse o totalitarismu a do popředí vystupující heroizaci Stalina a jeho politiky (vyzdvihují se především zásluhy o industrializaci země a výhra ve druhé světové válce). Takto už jsou koncipovány například nové učebnice dějepisu, kde je o gulagu sotva zmínka. Nová pokolení už na toto téma nenarážejí v každodenním rodinném životě (pamětníci jsou už často mrtví). Jiskra poselství bývalých vězňů stalinských lágrů krátce přeskočila do společnosti, nikoliv však už do historie na úrovni základních či středních škol. Mladí lidé se proto ve své většině k reflexi jejich zkušenosti nedostanou ani zprostředkovaně. Zlo, které přinutilo umírat miliony lidí ve věznicích a lágrech, tak zůstalo pro masu ruských obyvatel nedefinováno, nepostihnuto, neartikulováno a společnost se nachází spíše v procesu „nepaměti“, než v procesu historické reflexe.
To, že je však zlo stále přítomno a žije i nadále vlastním životem, potvrzuje i nesmírná brutalizace policejních, vojenských a tajných státních složek, která se zřetelně projevila v čečenských válkách a poté nárazově ve fyzické likvidaci „nepřátel“ nového režimu – Anně Politkovské, Stanislava Merkelova a jiných.
Kniha Vladimíra Bystrova útočí na zamlčování historických faktů a vykresluje rozsáhlost „mechanizovaného zla“ ruských pracovních táborů. Tvoří ji encyklopedická hesla o více než dvou tisících pracovních táborů, táborových komplexů a zvláštních osad. Vzhledem k této struktuře by si kniha zasloužila rozsáhlejší úvod, protože pro nezasvěceného čtenáře je téměř nemožné se zorientovat na základě hesel v celkovém vývoji ruských pracovních táborů. Odborníci zde najdou mnoho cenných doplňujících informací o táborové správě i podmínkách v jednotlivých táborech, nenajdou zde ale přesné odkazy na původní zdroje, s nimiž autor pracoval.
Nehledě na tyto nedostatky ovšem kniha naléhavě upozorňuje na skutečnost, že mechanismus stalinských lágrů byl propracovanou taktikou sovětského vedení, které záměrně a cynicky využívalo až na okraj vyčerpání či smrti fyzických sil vlastního obyvatelstva. Jednalo se přitom o systém z ekonomického hlediska neefektivní a právě z důvodu nevýnosnosti a zátěže pro sovětské hospodářství byl nakonec zrušen.
Nepředstavitelně těžká fyzická práce, utrpení či smrt mnoha lidí v lágrech i ve vyhnanství tak ztratila jakékoliv (byť i pofiderní) zdůvodnění. Přiřknuté úlohy „vnitřního nepřítele“ se věznění lidé zbavili už při rehabilitacích v padesátých, šedesátých a devadesátých letech. Zbytek mýtu o vnitřním nepříteli rozložila memoárová literatura. O ekonomické nesmyslnosti táborů pak svědčí kilometry železničních tratí, vedoucí odnikud nikam, či Bělormorský kanál, po němž velké lodě nikdy nepluly. Na věčnou otázku „Proč?“ tak nikdo z vězněných nedostane nikdy odpověď. To, že kniha Vladimíra Bystrova znovu aktualizuje téma sovětských lágrů a dává další podněty ke společenské diskusi, je nesmírně záslužné. Autorovi za to patří obrovský dík.
Radka Bzonková: recenze na knihu Vladimíra Bystrova: Průvodce po říši zla, Academia, Praha 2006
text je publikován v autorské verzi, jeho upravená verze byla opublikována v časopise Slavia, který vydává Slovanský ústav AV ČR
Radka Bzonková