Radka Bzonková: Šalamovovy povídky se čtou tak, jak se v lágru žilo. // Hospodářské noviny, 18.2. 2013
Existují knihy popisné, v nichž hltáme podrobnosti života v lágru, jako třeba „Souostroví GULAG“ Alexandra Solženicyna nebo vzpomínky „Jaká je cena člověka“ Jevfrosinije Kersnovské. Jejich protipól tvoří kniha, z níž si stačí přečíst jedinou povídku a pochopíte vše podstatné o lágrovém životě a lágrovém člověku. Jedná se o „Kolymské povídky“ Varlama Šalamova, které letos vyšly česky. Stačí jen nahlédnout u regálu v knihkupectví na kteroukoliv stránku Šalamovova vyprávění a ocitnete se rázem v kůži mukla, s promrzlýma nohama, ovázanýma hadry, v ledovém větru, uvnitř hladové bytosti s napůl šíleným očima.
Co muklové vlastně prožívali? Cizí život? Vlastní smrt? Jak už si všiml literární kritik a také mukl sovětských lágrů, Andrej Siňjavský, smrt má u Šalamova velmi abstraktní obrysy. „Každý tam musí“, to je celá filosofie smrti, kterou autor předkládá. Hrůza pro něj totiž nespočívá ve smrti, ale spíš v otázce, co si počít s životem? Jak zvládnout nekonečné vteřiny, hodiny, dny a roky utrpení? A pak, dá-li Bůh a člověk se dostane ven, jak má žít dál? Každého bývalého trestance trápila po letech přihlížení smrti stejná otázka: Proč jsem zůstal na živu já, když všichni kolem umírali? Jako lék proti šílenství pak používají tužku a papír, píšou tak, jak umí a kdyby nepsali, jejich psychika by nejspíš vybuchla vnitřním napětím. Řada bývalých vězňů ve stáří vyskočila v nemocnici z okna, protože bývalí trestanci, vyděšení mřížemi na oknech, nebyli schopni rozpoznat realitu nemocnice, považovali ji za další zatčení, a při první příležitosti proto raději volili dobrovolnou smrt.
Postavy šalamovových povídek lze jen stěží nazvat hrdiny. Jedná se o mužský, drsný svět, v němž se pomalu pohybují zvláštní stíny. Jestliže Alexandr Solženicyn vykresluje ve své souhrnné knize „Souostroví GULAG“ jednotlivé postavy podle toho, jak se zachovaly v té či oné situaci a sleduje jejich motivy a dopady činů, Šalamov se při psaní přísně drží lágrových pravidel. Píše tak, jak se mu obrazy vryly do paměti – psychologie šla při nahlížení smrtelné únavy a hrůzy stranou. Jeho postavy jednají na základě momentálního rozhodnutí, neplánují, neumějí myslet dopředu, protože smrt může přijít v následující sekundě z kterékoliv strany. Vždy vyhrává krátkodobější cíl, na který stačí vyhladovělému a zimou sežehlému člověku síly. Podobná je i Šalamovova řeč: zpřetrhaná, hrubá, minimalistická. Autor šetří slovy, větami a nejvíce myšlenkami. Lágrový život se před čtenářem rozpůlí jako poleno a autor nás nechává nahlédnout přímo do středu bytí bytostí, které už často ani nejde nazvat člověkem. K tomuto efektu velmi přispívá i kvalitní překlad z ruštiny, o který se podělil Sergej Machonin se svým synem Janem. Kratší výbor Kolymských povídek totiž vyšel již v roce 1995, a letos vyšlo jejich doplněné vydání. Jan Machonin respektuje překladatelský styl svého otce, navazuje na něj a kniha díky tomu působí velmi celistvým dojmem. Brzy se také objeví další díl z kolymských vyprávění s názvem „Levý břeh“, opět v překladu Jana Machonina.
Šalamov vytvořil velmi depresivní svět lágrových postav. Ptáte se, proč tu knihu vůbec číst? Protože Šalamov byl přes všechny tyto životní útrapy básník. A i když se snažil sebevíc předat samotnou dřeň utrpení, jeho obrazotvornost je natolik jedinečná, že se čtenář od kolymských povídek nemůže odtrhnout. Jeho fascinující svět nás doslova vtahuje do kolymské přírody i do myslí otrhanců. Šalamov pracuje tak dobře s protiklady básnického slova a strohé, smrtelné reality, že čtenářovo vnímání rezonuje mezi těmito protipóly, rozechvívá se, chvěje se jako napnutá struna. V tomto napětí se před čtenářem vynořuje literární monument. Velkolepé dílo, které nemá v dějinách lágrové literatury obdoby.
Autorská verze recenze, pozn. RB
redaktorská verze: Hospodářské noviny, 18. 2. 2013