Radka Rubilina: Elegantní syčák (recenze na knihu Emmanuel Carrère – Eduard Limonov, deník ztroskotance) 2.2. 2014
Uznávaný spisovatel, výstřední politik, mimořádně bystrý člověk s disciplínou udržovanou neotřesitelně i ve vězení – to je Eduard Limonov. Tuto zajímavou postavu ruské kulturní a politické scény, zcela vybočující z obecně přijímaných pravidel, představuje českému čtenáři neméně zajímavá osobnost, francouzský spisovatel Emmanuel Carrère. Jeho biografie vyrůstá ze zájmu francouzského „bobo“ (bourgois bohemian) k ruskému Edáčkovi, který jako neřízená střela prolétá ruským undergroundem šedesátých let, jako sociální spodina New Yorkem let sedmdesátých, jako plodný spisovatel píšící francouzsky Paříží osmdesátých let, a nakonec, po rozpadu Sovětského svazu, září v moskevských salónech jako konfrontační politik s ostrými názory a mladými, na život a na smrt oddanými lidmi, v závěsu.
Francouz Carrère pocházející z intelektuální rodiny, dostalo se mu nejlepšího politologického vzdělání, procházel přes blazeované, nejisté a ironické dospívání ke zralému profesnímu literárnímu životu. Právě díky tomuto přirozenému vnímání světa s narůstajícím věkem stojí jako tumpachový před Limonovovou ignorací přirozeného vývoje a stárnutí. Limonov se ve svých knihách i na veřejných vystoupeních prezentuje jako ikona fyzické zdatnosti, spartánského ideálu, kterému to ještě ke všemu dost rychle myslí. Tak, jako se nasvěcoval ve dvaceti letech (pomocí elegantního oblečení, pěstěného těla a modelky po boku), a tak se nechává za pomoci stejných atributů obdivovat i ve svých šedesáti letech. Limonova nemohou ohrozit žádné sexuální skandály (a že jich bylo!), protože on sám představuje esenci skandálu i sexuality. To by ho mohlo snížit k bulvární postavě, ale u Limonova většinou nakonec vítězí inteligence a elegance. Právě lehkost, s níž se pohyboval na ruské politické scéně v řadách protiputinské opozice vedle Garryho Kasparova, v moskevských salónech i na předních stránkách lifestylových časopisů, z něj udělala i přes pokročilý věk vůdce několika tisíců mladých Rusů a Rusek. Přitahoval nejvíce dorost mezi šestnácti a dvaceti lety, který hltal jeho myšlenky o revoluci a který ho považoval za to nejmodernější a nejbláznivější, co jim současné Rusko mohlo nabídnout. Tento odstavec je psán v minulém čase – Limonovova politická strana je už totiž v Rusku zakázaná, polovina jeho následovníků sedí za mřížemi a celkově už má Limonov co dělat, aby tu svou příslovečnou lehkost v současném Rusku neztratil.
Carrèreova biografie je postavena na neustálém napětí mezi různými světy dvou přibližně stejně starých lidí, které rozděluje odlišné životní prostředí, schémata rozhodování, myšlení, řešení problémů. Kniha se spíše blíží románu, protože ani tak nepostihuje do hloubky objekt vyprávění (Limonova), jako spíš neslučitelné kulturní rozpětí lidí a názorů, s nimiž se každý obyvatel naší „globální vesnice“ nacházíme v bezprostředním kontaktu. Tento román velmi trefně postihuje současný svět, v němž žijí nesmiřitelné duchovní protipóly vedle sebe, ve stejné pařížské ulici, na stejném pražském náměstí nebo ve vedlejším moskevském domě.
S tím také souvisí různorodost duchovních proudů, které vířily Evropou a Ruskem před a po pádu Sovětského svazu. Limonov se z většinových názorů, cloumajících médii, doslova „vylamuje“, začíná se „hrotit“, zaujímá stále vyhraněnější politické a společenské pozice. Carrèreova práce je jedinečná tím, že cílí v širších souvislostech na nejproblematičtější místa Limonovova politického působení: na účast ve válce v bývalé Jugoslávii na straně srbské armády a na následné založení politické strany v Rusku v roce 1994 s provokativním názvem Nacionálně-bolševická strana. O Limonovovi psali a píšou články především literární vědci. Je totiž celkem bez závad psát o extravagantním spisovateli, který dokáže pít „jako Rus“, sbalit nejvíc holek a po cestě se ještě poprat nebo pomilovat s náhodným kolemjdoucím. Jak se ovšem postavit k člověku, který cestuje se srbskými vojáky v džípech, přihlíží násilnostem, je vzrušen válkou, popisuje bohaté hostiny srbských generálů, na nichž hrají bosenští zajatci na housle? Carrèreova biografie na tyto otázky nenabízí jasnou odpověď, ale nastiňuje pohled z více úhlů. Opět zasazuje Limonovovy zápisky do širšího kontextu, srovnává je se zápisky jiných autorů a nejedná se o žádnou obranu ani útok. Autor se spíše snaží o upřímné pochopení Limonovova jednání, které mu na spisovatelském poli vyneslo slávu, a na společensko-politickém poli však opovržení většiny evropských i ruských přátel, vědců, obyčejných lidí.
Co se týče Limonovovy politické strany, pokusil se v ní rozvinout koncept pařížského uskupení kontroverzních politických komentátorů, sdružující levicově i pravicově smýšlející osobnosti kolem novin L'Idiot international. Proto volil Limonov pro svou novou stranu v Rusku název spojující nejextrémnější pravé (nacionalisté) a levé (bolševici) politické spektrum. Určujícím principem v Limonovově straně tak nebyla levicová či pravicová politická příslušnost, ale touha po dobrodružství, revoluci, hrdinství, politickém happeningu, přímém politickém aktivizmu a umění. Slyšeli na to hlavně mladí lidé, bohéma, umělci, punkeři, anarchisté, skinheadi. „Byl to výbušný avantgardní koktejl,“ vzpomíná na polovinu devadesátých let Alexandr Dugin, který pro Nacionálně-bolševickou stranu vypracoval ideologii, ale když pochopil, že strana nemá šanci prorazit ve větším měřítku do ruské společnosti, přešel jako jeden z poradců do prezidentské kanceláře Vladimira Putina. Některé rysy původní ideologie, především nacionalismus a militarismus dnes skutečně tvoří významné prvky ruské oficiální zahraniční i domácí politiky. Z tohoto hlediska by také čtenáře neměl překvapit úvodní citát knihy, který nepronesla žádná umělecká veličina, ale ruský prezident Vladimir Putin: „Kdo chce nastolit komunismus, nemá mozek. Komu se po něm nestýská, nemá srdce.“
Působení členů Limonovovy strany známe z internetových videí a také z deníků Anny Politkovské. Zapřisáhlí odpůrci nového Putinova režimu, mladí „Nacbolové“ (jak si sami říkají) se přivazují k mřížím ministerstev a upozorňují na přijímání nedemokratických zákonů, na nastupující diktaturu. Poté je vidíme za mřížemi v soudních síních, odkud odcházejí s pěti, sedmi, desetiletými tresty. Většina rozsudků padá za obvinění z terorismu, nakonec i Limonov strávil za mřížemi přes dva roky. Vykonstruovaná obvinění přiměla Annu Politkovskou označovat tyto procesy za čistě politické, nezletilé „nacboly“ označovala za „výkvět Ruska“. Čímž se opět ocitáme na nejednoznačném poli Limonovova života: kdo tedy v Rusku nakonec bojuje za demokracii? Nepodílí se i přes podivnou stranickou rétoriku na její obraně i Limonov a jeho „děti“?
Na závěr si dovolím parafrázi: „Kdo odmítne Carrèreovu knihu otevřít kvůli Limonovovým politickým skandálům – nemá mozek. Kdo se u ní několikrát nerozčílí – nemá srdce.“
Radka Rubilina
autorská verze textu, recenze opublikována HN.IHNED.CZ s názvem Elegantní syčák proti Putinovi, 14.2.2014