Radka Rubilina: Anna Barkovová - ukázky z překladů
Radka Rubilina: statě o Anně Barkovové: analýza jejího díla - zde; podrobnější životopis - zde.
_____________________________
Ve dne podobní jsou prachu
A v noci tiší jako myši.
Naslouchají ostražitě vzdechům,
Co v domě slyší.
Na schodech… Bože! Kdo je to?
Ke komu? K nám? Zvoní…
Ze srdce jedno velké klepeto,
V něm třaslavě měkké svědomí.
A vzpomínají každý den:
Snad ne za to, že v pátek,
S jedním dost podezřelým – já blázen
Pil jsem vodku a jedl karbanátek!
Ráno vstávají. Kruhy pod očima.
Ale den strach s nocí odehnal.
Zpívají o zemi, kde se tak volně dýchá,
O naší zemi veliké… a tak dál.
1954
Smrtelná nuda. Barák. Ta tíha mě svalí.
Co to je? Ptačí zvuk snad zdá se mi?
Ach, to je rádio. Děti v něm štěbetají
v té naší, tak šťastné, zemi.
Zkus se zeptat dítek svěžích,
kam ztratili se jejich tatínci?
- Tátové v hromadných hrobech leží
na našich i cizích hranicích.
Cože? Ach tak, tohle slyšet nechtěl jsi.
Tak ptej se, kdepak mají matky.
- V transportech šlapou, plné vší,
ty lágrové prostitutky.
A co vy, děti, o čem sníte,
kampak vás osud zavěje?
- Jestli vy teď nic nezměníte,
čeká nás přesně to co je.
1949
Stařena
Nad hlavou hrozivý mrak.
Co přijde – krupobití, bouře?
Podivná stařena opodál
s očima věčného hoře.
Chůze bezcílná, pomalá,
o hůl se třeslavě opírá.
Třeba je nemocná? Či přebrala?
Nejspíš se asi zbláznila.
“Kampak ses, stařenko, vydala?
Vždyť hromy už začínají bít…”
Na tryznu čekám. Dávno jsem umřela,
jenže mě nemá kdo pohřbít.
Všechny své cesty jsem zchodila,
však štěstí nenašla nikde.
Tonula ve vodě, v krvi se topila,
hořela ohněm, mrzla v ledové zimě.
V odraných hadrech chodím,
do rakve nemám si s sebou co vzít.
Dávno tu mrtvá bloudím,
Jenže nemá mě kdo pohřbít.
1952
Já
Můj hlas je chraplavý a hrubý –
zpívat, sladce šeptat neumím.
Mám bezbarvé, šedivé rty,
obličej vrásčitých pavučin.
A tělo? Jen kost a kůže.
V objetí mohla bych popíchat.
A přeci, věřte, i tohle je možné
- milovat.
Jak milují pálivou vodku, –
je hnusná, však ohněm spaluje,
bodá do krku i mozku
a blázna carem jmenuje.
Jak milují chléb plesnivý
v době hladu, pohromy, –
tak milují mě a vroucně líbají
mé sivé, okoralé rty.
1954