Radka Rubilina-Balčik. Bulharské perspektivy poémy Balčik. 2024 Jordanka Trifonova, bulharská bohemistka
Poéma Balčik Radky Rubiliny: Bulharské perspektivy
Prezentace Dr. Jordanka Trifonova, bulharská bohemistka. Praha 6.11. 2024 (A)VOID Floatting Gallery
Když mě RADKA RUBILINA vyzvala, abych se zúčastnila křtu její nové básnické sbírky, poprosila mě jako Bulharku, abych Vás uvedla do atmosféry a duchu toho bulharského místa, jež se stalo názvem její knihy, a sice BALČIK. Jméno, které zní Bulharům současně libozvučně v první části díky nahromadění souhlásek b a l, a blízkosti – alespoňv bulharštině – k bílé barvě – „bal“, „bel“, a ostrým, prudkým svistem jakoby svistem meče ve druhé části názvu – „čik“.
Ti z vás, kdo někdy navštívili bulharské pobřeží, asi vědí, že Balčik je malé městečko na břehu někdejšího Pontského, dnes Černého moře, v nejsevernější části Bulharského pobřeží, blízko delty řeky Dunaje a bulharsko-rumunské hranice.
Pro mě osobně je Balčik zosobněním bezčasí a klidu horkých letních odpolední, bělosti jeho skal, strmých uliček, které se spouštějí k moři, prostoru, útesů a skalek, záplavy květin a magie. Ano, říká se, že je Balčik magické místo, přestože jsem přesvědčená, že magická nejsou místa, ale oči, které se na ně dívají. Zjevně básníci a umělci vlastní takové oči, protože pro nejednoho z nich – i v minulosti, i v současnosti – je Balčik milovaným městem.
O něco složitější je to s duchovním podložím/duchovní energií Balčiku, protože v tomto dnes malém městě setrvávají duchové mnoha lidských duší. Balčik, jako ostatně celé Severní Černomoří, je země nasáklá dějinami. A OVIDIUS je jeden velmi slavný duch z této plejády duchů, přestože se díval na Pontské moře z římského města Thomis, dnešní Konstance, která se nachází devadesát kilometrů od Balčiku. Ovidiův duch se zřejmě zjevil i před Radkou Rubilinou, protože motem její sbírky je právě citát z Ovidiových Proměn. Jenomže kultivovaný umělec nebyl šťastný v dalekém a studeném, barbarském kraji, kam ho do vyhnanství poslal Oktavian Augustus a kde se „víno nenalévá, ale podává ve zmrzlých kusech“. Jeho pohled vždy směroval na jih, k pomerančovým, citronovým a olivovým hájům Itálie, k voňavým růžím, jejichž něžnými lístky byly zasypány hlavy hodovníků proslulých římských hostin. Ve svých dílech Žalozpěvy a Listy z Pontu se básník svěřuje, jak krušné je pro něho vyhnanství, a prosí o zlepšení své situace. Jako obyvatel nejmocnější říše starého světa během její zlaté doby, Ovidius pravděpodobně netušil, že mu pod nohama leží civilizace, o čtyři tisíciletí starší než římská a kultivovanější, jenom ne tak dobyvačná…
Protože na tomto kousku země před šesti tisíci lety žil lid, který těžil sůl z okolních slaných pramenů, díky čemuž získal značné bohatství a postavil první sídlo v Evropě, které se podobalo městu v současném smyslu slova. A poněvadž byla sůl dražší než zlato, tento lid zbohatl natolik, že si mohl dovolit pohřbívat své urozené osobnosti ozdobené zlatem. To nám sděluje objevená nekropole u bulharského města Varna, kde se nachází nejstarší zpracované zlato na světe, starší než zlato z Mezopotámie a Egypta. Tento lid z ne zcela jasných důvodů – v důsledku vyschnutí slaných pramenů, klimatických změn, devastace půdy, epidemie či dobyvačných tažení cizích kmenů – opustil Pontské pobřeží, a liduprázdná místa začali (někdy v 5. st. př. naším letopočtem) hromadně osidlovat řečtí kolonisté. Svou kolonii nazvali Krunoi (což znamená Prameny), ale o dvě století později moře jednoho rána vyvrhlo na břeh dřevěnou sochu boha Dionýsa – lidé to považovali za znamení dané bohy – a svou osadu přejmenovali na Dionýsopolis. Město vzkvétalo do poloviny 4. století, kdy bylo zničeno zemětřesením. V tu dobu však na toto území přišli římští dobyvatelé (r. 73 př. n.l.), a Dionýsopolis/Krunei se stal součástí římské provincie Dolní Mizie. V 7. století bylo město dobyto Protobulhary, kteří ho nazvali Karvunou, ve 14. století se stává hlavním městem místního feudála Balika, potom na tato místa přicházejí seldžučtí Turci a podle jména vládce Balika pojmenovávají město Balčik. Po dalších pět století byl Balčik součástí Osmanské říše. Místní křesťanské obyvatelstvo bylo násilím nuceno přijímat islám a často dávalo před přijetím cizí víry přednost smrti. Po obnovení bulharského státu v roce 1878 se Balčik stal opět bulharským městem, s výjimkou přibližnědvaceti let mezi první a druhou světovou válkou, kdy byla Jižní Dobrudža připojena k Rumunsku. Tehdejší rumunské královně Marii se městečko tak líbilo, že si v něm nechala vystavět palác s názvem „Tiché hnízdo“, v němž trávila většinu svého času. Do roku 2007 byly palác královny Marie a nádherná Botanická zahrada Sofijské univerzity, založená v roce 1955, hlavními pozoruhodnostmi Balčiku. Díky aktivním archeologickým průzkumům v druhé polovině 20. století tato oblast postupně odhalovala svá tajemství. Tak byla objevená Varenská nekropole, Solné město u Provadie, klášter v Ravně a chrám KYBELÉ, matky bohů, v Balčiku. Tato svatyně svým významem zastínila jak palác, tak i překrásnou botanickou zahradu, a ke všem duším, bloudícím po severním pontském pobřeží, se posléze připojil i duch jmenované bohyně.
Na rozdíl od ostatních objektů, byl tento chrám objeven náhodou, při kopání základů nového hotelu. Archeologická datace – 3. st. př. n. l. až 4. století našeho letopočtu, kdy byl chrám zničen zemětřesením v Dionýsopolisu – ukazuje, že Kybelin kult sem přinesli Řekové a Římané. Rozměry chrámu, více než 20 nalezených mramorových soch, 200 mincí a různé nápisy, svědčí o tom, že Kybelé měla v Dionýsopolisu mnoho přívrženců. Chrám se nachází v samotném centru města, což je rozporuplné: Dobré na tom je, že existuje důkaz, že se Balčik skutečně nachází na místě staré osady; špatné je však to, že se nachází na soukromém pozemku a více než 15 let je nepřístupný. I tak byla ale bohyněvzkříšena a stala se symbolem Balčiku.
Kdo však je tato Kybelé, jejíž láska s Attisem se objevuje v jednotlivých textech knihy Radky Rubiliny tak často, že měpřiměla k tomu, abych se zeptala, zda spíše než o sbírku nejde o poemu? Čím se vyznačuje bohyně, jejíž chrám v Balčiku tolik ohromil básnířku (aniž by ho viděla reálně), že podnítil její imaginaci do té míry, že změnila lapidární a eliptickou poetiku svých předešlých básní (alespoň těch, které znám)? Jak ji mořské sirény dokázaly nalákat našlehanou pěnou fantazií? Proč je pro ni Balčik tak důležitým a zlomovým místem – i ona došla svého Balčiku? Odkud vyvěrá ta úzkost, která ji má k tomu, aby se ptala: „při jakém tlaku asi praskneme, vzdutí vnitřním neklidem a nespavostí?“ a prohlásila, že jako svobodný člověk má veškeré možnosti k sebezničení? A konec konců – jak a proč tato Češka, narozená v klíně hor Střední Evropy, která dosud dávala najevo, že se zajímá především o ruskou gulagovou literaturu a básníky-chuligány, přibližuje svým soukmenovcům tak vzdálené a exotické místo a vplétá je do svého osudu tak, že se dokonce objevuje jako název její nové knihy? To jsou otázky, které si kladu jako obyčejný čtenář a na které se pokusím odpovědět s přesvědčením, že magická nejsou ani místa, ani předměty, ale oči, které vidí – řečeno s Radkou Rubilinou – „zjevení, bez něhož by nezačal jediný můj příběh“.
Především – podle mě básnířku s bohyní spojuje to, že Kybelé je východní, maloasijská bohyně, a Radka Rubilina otevřeně prohlašuje, že jejím duchovním domovem je Východ: Východ. Má cesta. Domov v pustině nadějí. Tento Východ – nezávisle na tom, zda jde o Ukrajinu, nebo jiný blízký či vzdálenější Východ – v současnosti tone v krvi a plamenech. Současná situace jenom zvýrazňuje aktuálnost tématu a přes bělost skal, blankyt moře a krásu květin určuje celkový hořký tón, celkové strastiplné ladění sbírky. V této situaci Je mi asi tak dobře, jako bych spolkla hřebík, říká Radka Rubilina.
V mytologii je Kybelé frýžská bohyně, která zosobňuje přírodu a její úrodnost. Nazývaná je ještě Velká matka bohů, Pontská matka bohů, Matka všeho živého. Podle mne zde je nejdůležitější styčný bod mezi bohyní a básnířkou. Kybelé je bohyně života, a krédo Radky Rubiliny je: „Mám ráda vše živé, Ano, jen miluji vše živé.“ Život ve všech svých formách a projevech je pro ni nejvyšší hodnota, po smrti prostě ztratíme privilegium vidět čistou radost a „zázrak přírody“ – stromy, řeky, oblaka, moře, květiny. Ztratíme privilegium vidět odhodlání prvního výhonku z kořene pod kamenem, to nekonečné odhodlání k životu. Proto si musíme v paměti uchovávat vážku a její let, vůni nepokosené trávy a čmeláky, vosu a bolest po jejím štípnutí, modré zvonky a jejich rozhodností znovu a znovu rozkvétat a hynout. Avšak místo toho si pamatujeme vitráže, kostely, věže a betonová monstra, která jsou jen nemotorným napodobením nekonečné rozmanitosti přírody. Nespokojenost se světem lidí a hledání radosti v přírodě, kterou zosobňuje Kybelé – to je pro mne nejsilnější popud, impuls k těmto básním.
Na druhé straně je Kybelé bohyně, která se narodila v horách (starověká Frýgie se nacházela v horách dnešního Anatolu v Turecku), a možná proto Radka Rubilina, narozená také v horách, cítí bohyni tak blízkou. Podle mýtů v soběKybelé slučovala mužský i ženský princip, a tak se její žreci sami kastrovali. Přestože byla současně mužská i ženská bohyně, Kybelé měla milence – Attise, ovčáka a svého přívržence. Láska Kybelé a Attise nebyla šťastná a Kybelé milého změnila v pinii, svůj posvátný strom. (I když podle Ovidia se Attis sám zbavil své lidské podoby a ztuhl v kmen stromu). V tom je podle mne druhá dominující linie sbírky, která nejenže spojuje básnířku s bohyní, ale stmeluje také jednotlivé básně sbírky v celek a přidává knize na epičnosti. Touto linií je neuspokojený vztah s člověkem po svém boku, nenaplněnost lásky a současně nespojenost se sebou samotnou. Radka Rubilina nám neustále předestírá detaily toho, co je známo o mytologické Kybelé – mramorový trůn, zlacený vůz tažený lvy, korunu bohyně ve tvaru hradeb (v tomto případě bílých skal Balčiku – hlavu ji zdobí věnec z vrchů, bílé skály Balčiku, a sedí jako vždy – sošně), její sražená hlava v Balčiku, pověst o proměně Attise v pinii (vrůstá do země a nedá se nic změnit), kamenný reliéf jako fotografie z minulosti; neustále směšuje mytologii s dějinami (nevíme zda to byla Kybelé, anebo královna Marie, kterou spustili do blankytu ve skleněné rakvi), ale ve skutečnosti se za všemi těmi lidmi a předměty kryje ona sama, resp. její lyrická hrdinka. Balčik je vlastně autorčinou básnivou zpovědí a bilancí. Už v první básni zaznívá otázka Balčik se otevírá. – A kde jsi ty? a hledání odpovědi prochází milostným očekáváním a blahem (půjdeme kamkoliv, kde si mě okamžitěvezmeš), zklamáním milým (Milovat přelud, to je poctivá duševní práce) až k definitivnímu rozpadu vztahu (laguna vyschla a zbyla seschlá šlupka; …to musí přestat). Zklamání z člověka vedle tebe provází také zklamání ze sebe samé – básnířka trpce konstatuje, že kde dřív létala s křídly holubice míru, štěká jak prašivá čuba. Výčitky k sobě se stupňují od básně k básni (žíznivá velbloudice, dozrálá samice, stárnoucí, umanutá, umolousaná, nesnesitelná, s vyceněnými tesáky a černýma, vytřeštěnýma očima), a obraz padlé bohyně se sraženou hlavou je přirozeným závěrem této gradace. (Věnec ji zůstal, stojí i trůn, jen hlavu ji srazili a vozík se lvy leží zpřelámaný před ní. Přes kvetoucí pláň zespod to ani nebylo vidět.) V mytologickém rámci, v dějinných vrstvách, tváří v tvář nekonečnosti moře, ve vůni květin zahrad Balčiku hledá Radka Rubilina odpověď na otázky, které si zadává současná žena-intelektuálka – odpovědi na otázky o sobě, o lásce, o životě, o protikladech ve světě, v němž žijeme. A jsou to odpovědi trpké, ba hořké.
Nedovoluji si oceňovat místo nové sbírky Radky Rubiliny v současné české poezii, protože ji dobře neznám. Jako Bulharka mám radost z toho, že se Balčik dotkl srdce básnířky a že Radka Rubilina hledala odpovědi na své mučivé otázky uprostřed jeho krásy a dějin. Jako člověk a čtenář se s rozkoší budu vracet do tohoto magického světa snových představ a reality, který měla Radka Rubilina odvahu vytvořit.
Dr. Jordanka Trifonova
Univerzita sv. Klimenta Ochridského, Sofie
