Radka Rubilina: Ležela bych za zdí. Podněstří, 2007
Ten kousek země, nepatřící nikomu, mě vždycky lákal. Dnešní den začal konspirativním telefonátem o půl deváté ráno. „Radka?“ „Ano“ „Setkáme se za hodinu.“ V přilehlé ulici se nenápadně procházel opálený muž v kovbojském klobouku: „Gennadij“, prohodil krátce a vedl mě k černému mercedesu s tmavými skly, do něhož mě pak vmáčknul. Podívala jsem se z předního sedadla na zadní: seděl tam pravoslavný báťuška a nějaký chlapík s tlustým krkem, zlatými řetězy a pořádnými tricepsy. Rozjeli jsme se.
Gennadij podél cesty vykřikoval: „Tohle nám Rusové ukradli! I ten park nám ukradli! Všechno zničili!“ rukama přitom máchal kolem sebe. Za městem se uklidnil, odbočili jsme do polí. Černý mercedes se pomalu sunul po polňačce přes pastvinu, na níž nezúčastněně přežvykovaly krávy. Cestu lemovaly červené kovové štítky a mohutné ventily, ohrazené zdí. Projížděli jsme nad plynovodem, kterým „ti Rusové“ přivádějí plyn do Podněstří a za který tady nikdy nedostali zaplaceno. „Jednou za rok prověřují ventily a čistí to tu,“ ozval se Genadij, jako by četl mé myšlenky, „z plynovodu vypouští všechno do vzduchu. Je to takový hluk, jako by tu přistávalo letadlo.“ Mercedes si to šinul podél štítků dál na východ. A pak jsme byli na místě, na místním hřbitově. Gennadij mi chtěl ukázat náhrobek, který sám nechal vyrobit a není v ruštině, což mu dalo dost práce. Tady by totiž mělo být v ruštině všechno. Přišli jsme k nápisu v jiné řeči a psanému latinkou. „Přelož to našemu hostu do ruštiny,“ vyzval zápasníka s býčí šíjí, „ten nápis jsem vymyslel sám,“ dodal ještě Gennadij. Bojovník nakrabatil čelo: „Miloval pravdu… S láskou vzpomínáme…“ „Ten nápis se vám opravdu povedl,“ pochválila jsem mu jeho fantazii. „Jsou tam chyby,“ najednou vyhrknul bojovník, „normální hrubky.“ „A no jo, pořád,“ odbyl ho Gennadij a máchl znechuceně rukou, „víš, co mi dalo práce najít v Tiraspolu kameníka, který by uměl latinku?!“
Báťuška vycítil svou chvíli, uchopil mě za loket. „Víte, co by tu ta vaše organizace měla zafinancovat? – Zeď kolem našeho hřbitova.“ Dost nechápavě jsem na něj koukala, tohle byl jeden z nejbizarnějších projektů, které mi kdo kdy představil. „Víte, my pohřbíváme nepravověrné a sebevrahy za zdí. A když teď nemáme zeď, tak nám tu ti Židi leží přímo uprostřed hřbitova!“ Zalapala jsem po dechu, ale už jsem byla v této zvláštní zemi dost dlouho na to, abych zaznamenala všudypřítomný antisemitismus. Diskrétně jsem pomlčela a myslela si o tom své. Jenže báťuška to nevzdával: „A ke kterému vyznání patříte vy?“ Ocitla jsem se opravdu v úzkých. Jak mu vysvětlit, že nejsem ani pokřtěná? Že má rodina nechodila do kostela a já spíše z kulturních než náboženských pohnutek? Tady, kde náboženská příslušnost určuje často tvé postavení, či dobrou práci? „Já nejsem nic, víte... Já bych u vás ležela za tou zdí...“ Odpověděla jsem nakonec. Báťuška polknul, sedli jsme do mercedesu a vyklopili mě zpátky před hotelem.
Radka Rubilina /Bzonková/
obrázky z Podněstří v mé fotogalerii.