Radka Rubilina: Olympiáda v Soči 2014, záchodky a pohled z trochu jiné strany
Symbolem olympiády v Soči se pro mě díky sociálním sítím staly sdílené záchodky a natírání trávy na zeleno. Fotku několika záchodků v jedné místnosti, mezi nimiž chybí byť jen symbolická přepážka, zveřejnila asi týden před začátkem her indická média. Odtud se začaly fotografie dvoj- až čtyřzáchodků šířit po internetu, s příjezdem sportovců se prázdné místnosti plnily vyfešákovanými týmy sjezdařů, běžkařů, či bruslařů – každý na jedné míse a přitom všichni pospolu, tedy tak, jak se na národní tým sluší a patří.
V hospodě v centru Jerevanu jsem se jala tento fenomén vyprávět přátelům, jedné dívce a dvěma mužům, poté, co jsme si notně přihnuli arménského vína: „V Soči postavili záchody,“ povídám, „kde všichni sedí spolu, chápete to?“ uzavírám se smíchem a čekám veselou reakci. Odpovědí je mi však nechápavé mlčení.
Dívka sklopila oči k desce stolu a byla zjevně zaskočena tématem hovoru. O těchto věcech se v její kultuře nemluví, a už vůbec ne ve společnosti. Naprosto nechápavě na mě hledí dávný přítel, a mně teprve v této chvíli dochází, že má odslouženo dvacet let v místní armádě. V kasárnách ani v terénu oddělené záchody nepřicházely v úvahu, takže sdílení ranních toaletních procedur včetně všech zvukových i pachových projevů pro něj znamenají běžný standard. A poslední spolustolovník je sice podle pasu Francouz, ale původem z mongolské stepi. Jeho pohled vyjadřoval opovržení: „Nechápu, co se ti na tom tak líbí. Vy, Evropani, si vždycky vymyslíte něco, co je podle vás děsně originální, a naprosto přitom ignorujete zbytek světa!“ A nemá on pravdu? Vždyť dobré dvě třetiny světa by mohly o přepážkách, samostatných záchodcích či o bělostných porcelánových záchodech skutečně jen snít...
6. 2. 2014
