Radka Rubilina: Andrej Bitov - Puškinův dům /recenze, Hospodářské noviny/
Představte si Saturnina v saku sovětského střihu z umělého vlákna, přidejte si k němu jméno Ljova Odojevcev a připravte se na to, že házet se nebude kremrolemi, nýbrž nezpochybnitelnými pravdami sovětské kultury. Vezměte Saturninovi ostrovtip a nechejte ho studovat lingvistiku a mluvit v naučených frázích. Plasticky se vám tak zjeví hlavní hrdina Bitovova románu ve své pravé, pravda, poněkud beztvaré a rozplizlé podobě. Vlastně by o něm nebylo proč psát, nebýt autorova humoru a intelektuální kulturologické nálože. Saturnin a Ljovočka jsou naprosto odlišné literární postavy, spojuje je však dokonale autorova hra se čtenářem, mimořádný talent pro vtip a znesvěcování vlastních hrdinů.
Jestliže Jirotkův román Saturnin zůstává na úrovni humoristického textu, který spolehlivě baví čtenáře již přes sedmdesát let, Bitovův text z roku 1974 nabízí mnohem více. Za fasádou směšných anekdotických historek se totiž formují celé roviny příběhů, příběhy proměňování paměti, stylů, rodové paměti a především – strhující příběh ruské literatury. Zatímco sovětské vnímání hrdinů (k nimž patří i oficiózní postava Puškina) dostává díky autorově ironii na frak, doba puškinská ve smyslu čistoty jazyka, prostoty a krásy zažívá v románu své znovuzrození. Jedná se o dílo natolik komplexní, že je v ruské literatuře srovnatelné s Mistrem a Markétkou Michaila Bulgakova. Zatímco Bulgakov mistrně popisuje na historii jedné velké lásky dvacátá a třicátá léta v Sovětském svazu, Bitov dokázal postihnout v ne příliš dlouhém románu, avšak komplexně, období od Stalinovy smrti do vrcholu Brežněvovy éry. Právě pro svou pronikavost a zachycení důležitých morálních zlomů tehdejší doby měly oba romány podobně složitý osud: oba byly mnohokrát přepisovány, cenzura z nich nepustila do tisku celé pasáže a jako celek vyšly v Rusku až několik desetiletí po svém vzniku.
Bitovovo dílo je sice přesně zasazeno do padesátých až sedmdesátých let dvacátého století, ale díky kombinaci kódů vícera kulturních epoch působí z časového hlediska poněkud „vyšinutě“. Z mnoha stráněk jde cítit uzavřenost času, završení epochy, dekadentní pocit rozkladu: „Proboha, pomyslel jsem si, jak se lidé zuby nehty drží té doby, kdy byli milovaní, a hlavně, kdy byli zamilovaní!“ pronáší v knize hlavní hrdina a neuvědomuje si, že i on sám už je dávno zakonzervován, lapen a spoután ve své vlastní minulosti.
Z tohoto hlediska se vlastně jedná o post-apokalyptický román, byť není napasován do žánru fantasy či sci-fi. Atmosféra knihy souvisí s Bitovovým zážitkem z roku 1964, kdy se tajně dostal na soud s petrohradským básníkem Josifem Brodským, budoucím nositelem Nobelovy ceny. Přihlížel zinscenovanému odsouzení básníka za příživnictví na Sovětském státu. Pro Bitova se v této soudní síni pomyslně završila epocha víry ve změnu po odsouzení stalinismu, život se pro něj uzavřel do zvláštního status-quo, do podivného soužití občana a státu v brežněvovské éře. Ruský literární kritik Viktor Jerofjejev označil Bitovův román Puškinův dům za „památník šedesátých let“, a myslí tím nejen hloubku, s níž autor šedesátá léta postihl, ale i definitivní mramorovou desku nad „dobou tání“, dobou změn a nadějí.
Puškinův dům však slouží v románu nejen jako metafora pro epochu, na jejímž počátku stojí zakladatel moderní ruské literatury Alexandr Puškin. Jmenuje se takto naprosto reálná budova v Petrohradu, která od svého založení ve třicátých letech plní dodnes stejný účel. Kdo jednou nasál její atmosféru, kdo se jednou prošel jejími chodbami, chápe zatuchlost některých činů hlavního hrdiny mnohem lépe. Tato budova je totiž muzeum zkřížené s vědeckou výzkumnou literárněvědnou institucí. V zaprášených kabinetech leží po desetiletí relikvie z Puškinova života, například pistole, kterou byl zastřelen či originály jeho básní. Na psacích stolech a rozviklaných židlích jsou zespodu nalepeny inventární čísla s datem výroby třicátých let. Za nimi shrbeni poposedávají vědci, kteří snad také pamatují pompézní stalinské oslavy sta let úmrtí velikého básníka v roce 1937.
Místní učenci šermují citáty z Puškinových děl, která umějí celá nazpaměť, každý z nich napsal několik vědeckých děl, věnovaných „světlu ruské literatury“ – Alexandru Sergejeviči Puškinovi. A to je ta meta, k níž vzhlíží hlavní hrdina Bitovova románu Ljovočka, to je ona vysněná kariéra, kterou si na počátku sedmdesátých let dokázal mladý a „nadějný“ vědec vybudovat.
Ironii této volby hlavního hrdiny zvýrazňuje i jeho neblahý konec, který na něj autor románu zosnoval. V předvečer oslav Velké Říjnové Socialistické Revoluce je Ljova pověřen hlídat přes noc v muzeu, nazve si do něj ovšem kamarády a celou noc tam nezřízeně popíjejí vodku. Nad ránem dojde ke rvačce, Puškinova posmrtná maska je zlomena, sklo z vitrín rozsypané po kabinetech, manuskripty poletují po místnosti a Ljova leží v tom nepořádku na zemi, zastřelen stejnou pistolí, kterou byl zabit Puškin. Ljova ztuhnul na podlaze ve své vysněné instituci, s první sepsanou knihou, kterou se sice nikdo nechystal vydat, ale zato mu zajistila slušně placené místo, s velkou životní láskou, o kterou se však musí dělit se svým zlomyslným kamarádem, s Puškinovou modlou, kterou právě v opilosti roztřískal na kusy.
Bitov nás s touto scénou zmaru seznamuje hned v první kapitole, přesněji v úvodu k první kapitole: „Nedovedu říct, proč je mi ta smrt k smíchu. Co dělat? Kam to nahlásit?...“ Ten potvorný ironik Bitov hned v úvodu podtrhuje nesmyslnost jednoho lidského života, vysmívá se vlastnoručně stvořenému hrdinovi, vysmívá se i čtenáři, pokud čeká detektivní zápletku se zázračným rozuzlením. Bitovův humor je jemný a inteligentní, a právě díky němu se tento zásadní román ruské literatury čte lehce, s pocitem neobvyklého důvěrného rozhovoru o činech, kterými si v životě všichni procházíme, ale o kterých se tak nějak „ze slušnosti“ nemluví.
Radka Rubilina, rusistka
zde je publikována původní autorská verze recenze.
upravená recenze vyšla v Hospodářských novinách s názvem Bitovův román je srovnatelný s Mistrem a Markétkou 7. 11. 2014