Radka Rubilina - recenze na knihu Varlama Šalamova: Mistr lopaty. Hospodářské noviny, 18.5.2016
Spousta lidí si klade otázku, jak se právě tito dva lidé – Varlam Šalamov a Georgij Děmidov – mohli pohádat a do konce života jeden s druhým nepromluvit. V zápiscích, které oba bývalí političtí vězni po sobě zanechali, o sobě mluví s velkou úctou, Šalamov nazývá Děmidova „morálním pilířem“, obdivuje jeho čestnost a nezlomnost. Setkali se spolu na Kolymě v lágrové nemocnici, někde uprostřed jejich přibližně dvacetiletého trestu.. Po propuštění ze stalinských pracovních lágrů o sobě neměli nejmenší zprávy, až po deseti letech se setkali v Moskvě díky naprosté náhodě. Radost ze setkání však vystřídaly dopisy plné rozhořčení a poté úplné mlčení.
Jejich roztržka se týkala literární tvorby. Po propuštění z lágrů vzali oba do rukou pero a začali zapisovat události z galejnického života. Šalamov, jak ukazuje jeho první kniha Kolymské povídky (česky vyšla v roce 2014), i druhá kniha Mistr lopaty (česky 2016), k úkolu přistoupil jako zkušený novinář a literát. Nejdřív ze všeho si zadal otázku: jak mám psát o hrůzách, pro které nestačí obyčejný literární jazyk? Podobně jako svědkové holocaustu odvrhuje klasický jazyk i formu, protože ty nedokážou vystihnout pravou hrůzu v koncentračních táborech či sovětských pracovních táborech. Šalamov pak vytvořil koncept „nové prózy“, která má zrcadlit pravdu, v níž není místo pro fabulaci, tato próza musí být čistým odrazem prožité skutečnosti, a to až natolik, že její literární rozměr plně ustoupí funkci dokumentu. Nová próza dokonce nemá být literárním útvarem, musí to být próza „protrpěná“ a prožitá jako dokument.
OBRÁZEK: GEORGIJ DĚMIDOV
Tento neobvyklý a nový způsob psaní se v knize Mistr lopaty objevuje na mnoha místech. Šalamov v textech schválně zanechává spoustu gramatických chyb, opakování, nezdařile zformulovaných vět, výroky hrdinů bývají obervány v půli slova. Tyto gramatické postupy odrážejí napjatou situaci v lágrech, kdy na smrt vyčerpaní lidé ztráceli schopnost vyjadřovat se a myslet tak, jak byli zvyklí.
Šalamov také úplně odhodil chronologické vyprávění, a zásadně neuvádí čtenáře do děje. Naopak, míří do epicentra dění: jedním úderem, několika prvními slovy povídky, přenáší čtenáře přímo do probíhajících událostí, a tím ho staví do stejné pozice jako mnoho politických vězňů: nepochopení toho, co se kolem přesně děje, intuitivní přizpůsobování okolí, přehodnocování navyklého způsobu uvažování. Šalamov se stal mistrem nových významů. Čtenář, nepoznamenán vězeňskou zkušeností očekává jedno, ale v lágru taková situace znamená něco úplně jiného. Například název povídky „První zub“ není o radosti, když se u dítěte objeví první zoubek, ale o tom, jak vězni vybila stráž pažbou pušky první zub.
V době, kdy Šalamov dopisoval Kolymské povídky, mu Děmidov poslal několik svých novel o lágrech a vězeních. Šalamov se v dopisech nezdržel jízlivých komentářů a při osobním setkání se tito dva pevní lágroví přátelé málem poprali. Děmidovova dcera vzpomíná, jak proti sobě stáli – oba vysocí, mohutní, čelo proti čelu a křičeli jeden druhému do tváře. A to všechno způsobilo jejich rozdílné cítění literatury: Děmidov byl vzděláním inženýr, vyrostl na klasické ruské literatuře a začal psát povídky s dobře vystavěným syžetem, rozpracovanou psychologií jednotlivých postav, v tradici Tolstého či Dostojevského. Tam, kde si Šalamov vystačil s povídkou na jednu stránku, Děmidov potřeboval stran dvacet. Tam, kde Šalamov staví čtenáře před pocit nepochopení a překvapení, Děmidov trpělivě vysvětluje příčiny jednání jednotlivých osob. Tam, kde u Šalamova povstává čistě mužský svět plný boje o přežití, osamělosti a ztráty schopnosti myslit, Děmidov plní stránky plejádou postav stráží, kriminálnic, politických vězňů, schůzek, dopisů a zárodků nového života v lágrovém prostředí.
Tato různorodost sdělení osobní lágrové zkušenosti je přitom velmi vzácná. V lágrové literatuře se totiž setkáváme nejčastěji s memoáry. Autorů, kteří se rozhodli ztvárnit své prožitky skutečně literární cestou, je jen pár. Kniha Mistr lopaty je velmi srozumitelná, drsná a její kvality umožňuje výborný překlad Sergeje a Jana Machoninových. Děmidov je v ní ztvárněn jako hlavní postavA povídky „Inženýr Kiseljov“, kterou Šalamov napsal přímo v roce roztržky s Děmidovem. A hle – zcela navzdory svým literárním principům popisuje příběh svého bývalého přítele chronologicky a obsažně, v této povídce se blíží Děmidovoě stylu jako nikde jinde. Nedal tím hold svému příteli z těžkých lágrových let? Nepřipustil tím, že popisovat niternou zkušenost nesdělitelného musí každý sám a vlastními slovy, bez ohledu na manifest „nové prózy“? Šalamov v této povídce smeká před Děmidovem, protože oba autoři – i když každý naprosto jinak – zachycují pravdivé, strhující svědectví o životě v nesvobodě.
Radka Rubilina, rusistka
OBRÁZEK: VARLAM ŠALAMOV
Recenze vyšla v Hospodářských novinách, 18. 5. 2016. Zde je publikována autorská verze.