09.09.2014 13:57

 

От любимой Задражилки

дрожат коленки,

трясутся жилки

 

Jevgenij Rubilin

 

 

 

1.

Jevgenij měl potkat Miluši poprvé o půl šesté ráno, na provinčním nádraží švýcarského svahovitého městečka Sankt Gallen. Já jsem jet nemohla, musel ji u nočního autobusu vyzvednout sám: „Vždycky se snaží vypadat jako dáma, určitě bude mít na hlavě klobouk, poznáš ji,“ uklidňovala jsem ho.

Jevgenij zaparkoval a spěšně proběhl podchodem. Autobusové nádraží bylo prázdné a vyklizené jako dlaň. Noční autobus buď ještě nepřijel, nebo už naopak vyložil pasažéry a ti se rozprchli do všech stran.

Jevgenij přešlapoval, po chvíli se prošel kolem nádražní budovy tam a zase zpět. Pak mu pohled padl na blízký parčík. V něm seděla naprosto vyrovnaně a spokojeně postarší paní v klobouku a pozorovala ho přes velké brýle. Nemohl se splést. Přivítala ho úsměvem: „Já bych tu seděla klidně i dva dny, než byste mě našel.“

„Chtěl jsem na ni udělat dojem, chápeš?“ vysvětloval mi pak Jevgenij před obědem, když vysvětloval první společené minuty: „Miluše seděla mezi horou malých baťůžků a tašek. Popadl jsem do jedné ruky ten největší baťoh, že si ho hodím na rameno, druhou rukou jsem popadl tři malé tašky a – najednou jsem jí urval celý popruh, všechno letělo na zem, nestíhal jsem nic chytat, žuchlo to a já jí rozbil nějaké hrnky, co nám vezla jako dar.“

Seděla jsem pak večer na balkoně, zašívala popruh i batoh, Miluše kouřila a český Myslivec padl stejně rychle jako místní červené víno. „Našla sis báječného chlapa, Radko“ šeptla mi pak do ucha už notně nalíznutá Miluše.

 

 

2.

První Milušina přednáška ve mně kromě zmatení nevyvolala vůbec nic. Druhá a třetí mě však přivedla k zamyšlení. Vzhledem k tomu, že z toho, co tady Zadražilová vypráví, nejsem schopna sestavit žádný kloudný zápis nebo poznámky, z nichž bych mohla čerpat u zkoušky, musím na to jít nejspíš jinak.

 Vzala jsem do ruky jediná skripta o moderní ruské literatuře, která byla v devadesátých letech dvacátého století k mání, a přečetla je od začátku do konce. Moudrá jsem z toho nebyla, ale posunulo mě to o kousek dál. V tom nepřeberném množství odkazů, souvislostí a příběhů, které na nás Miluše na každé přednášce hrnula, jsem se mohla začít orientovat alespoň podle jmen.

Pak se mé samostudium zaměřilo na díla. Miluše většinou nereprodukovala přesně názvy knih, člověk si je musel někde dohledat. Nebyla jsem tehdy ještě napíchnutá na internet a na Filosofické fakultě fungovala jediná miniaturní místnost s pár počítači na celou budovu, a tak jsem vyhledávala všechna díla v katalogu Slovanské knihovny. A četla rychlostí blesku.

Pokud jsem stihla načíst knihu předtím, než o ní Miluše na přednášce spustila, zjistila jsem, že se mi otevírá neuvěřitelný, spletitý a názorově různorodý svět, ve kterém nemůžu postihnout všechno, ale hlavní linii už ano. Tou dobou mi zrovna někdo ze studentů filosofie vyprávěl, že Jan Patočka odmítal se svými dětmi komunikovat do doby, než začnou mluvit v „pojmech“ (měl na mysli pojmy filosofické). Podobně bych popsala i svůj vztah k Miluši. Jakmile jsem byla schopna komunikovat v jistých literárních kódech a skrze jisté literární znalosti, proměnila se mi ze „Zadražilky“ – jak se jí mezi studenty běžně říkalo – na „Miluši“. Právě ve chvíli sdíleného literárního myšlení jsme se sblížily i lidsky.

Poslední dva nebo tři roky na rusistice už jsem si pak její přednášky užívala. Ne vždy jsem byla pilná a připravená, ne vždy jsem se v nich i přes přípravu dokázala orientovat. Působily na mě ale silně obrazy, které Miluše uměla vyvolávat, obrazy, které procházejí literaturou po mnohá staletí a v ruském symbolismu či moderně nabývaly nových, aktuálních významů.

Miluše byla na přednáškách jistou záhadou, která člověka buď odradila na prvopočátku, nebo ho přitahovala a vybízela k objevování. Miluše tehdy svým způsobem souzněla s dobou. Prvních deset let po revoluci se v Čechách ruská literatura znovuobjevovala, nejdříve v nejužších kulturních a akademických kruzích, o dekádu později i ve společnosti. Otevíraly se archivy, studenti se dostávali k dílům, co dlouho nesměly ven, nebyly ještě skoro vůbec zpracované. Rusistika připomínala adrenalinový sport, který pak ještě u mnohých studentů umocnil studijní pobyt v Moskvě, v jejím bouřlivém kulturním životě.

Miluše k tomuto informačnímu vření přispívala vlastním a jedinečným způsobem. Nejen jako prostředník mezi světem kultury a studenty, ale pro mě osobně především jako neutuchající zdroj víry v literaturu. Dokázala předat zážitek z objevování nových věcí, literární věda jí byla velkým dobrodružstvím. Takové zapálení bylo k vidění u mnoha mladých přednášejících, ale u ní se posilovalo i s přibývajícím věkem.

Později, při doktorátu na německé univerzitě, jsem potkávala množství nesmírně talentovaných a vzdělaných lidí, schopných literárních vědců. Ale s takovou vírou v literaturu a s takovou potřebou literatury v každodenním životě už jsem se u nikoho z nich nesetkala. „Když mi bylo po vyhazovu z fakulty nejhůř, když se mi zdálo, že už se to vážně nikdy nezlepší a neviděla jsem před sebou žádné východisko, pomohl mi Čaadajev. Překládala jsem ho, vedla jsem s ním dlouhé rozhovory, viděla ho před sebou. Nebýt Čaadajeva, asi bych tu normalizaci nepřežila,“ řekla mi jednou Miluše u kuchyňského stolu, načež potáhla z neodmyslitelné mentolové Petry.

 

Miluši ale nevnímám jen jako abstraktní bytost žijící ve svých textech, i když taková z velké části byla. Její nemenší část tvořil zájem o ostatní – studenty, bývalé studenty, známé, vzdálené známé. Občas byl její zájem a starostlivost k nevydržení. Samozřejmě, že jsme její pozornost oceňovali při korekturách textů a článků, důkladnější osobu ke kritice svých prací už asi sotva kdy najdu. Co se ovšem týče osobního života –  čeho je moc, toho je příliš.

Můj první konflikt s Miluší proběhl v Moskvě. Doprovázela jsem ji tam na vlastní náklady a hlídala ji, aby někde neupadla nebo se neztratila. Při jedné návštěvě u ruského spisovatele ovšem Miluše spustila takové nezasloužené lamentace na své studenty, že jsem se za ni musela červenat. Cestou domů pak proběhla prudká hádka, která měla své vyústění na diplomovém semináři v Praze o měsíc později. Miluše mi měla dát komentář k první kapitole diplomové práce: „Tohle je zhovadilé, bolševické chápání literatury!“ Vztekala se nad mým textem před celou třídou a rtěnka jí se slinami stékala koutkem úst dolů. Zvedla jsem se a odešla. Myslela jsem si, že navždycky.

„Jó, to byl čelní střet dvou lokomotiv,“ okomentovala tuto naši první mezilidskou krizi Miluše rok poté, když jsme na zahradě jejího rodného domu v Hýskově slavily mé promoce. Myslím, že takto čelně se s ní srazilo víc lidí, nejen já.

 

 

3.

Jednoho léta jsme manžele Zadražilovy opět odvezli na letní pobyt v Hýskově. Já dostala na opatrování klíče od jejich bytu. Pojala jsem šílený plán a rozhodla se ho s Jevgenijem uskutečnit stůj co stůj. Nakoupili jsme koncentráty odmašťovačů a čističů skla a ve třech pokojích jejich letňanského bytu jsme jim umyli všechna vysoká starobylá okna. Trvalo to i s praním záclon přesně tři neděle. Neříkám, že jsem na záclonách dosáhla i po opakované aplikaci kyseliny bílé barvy, ale i odstín slonové kosti jsem považovala za úspěch. 

Pár dní po dokončení naší mise se Zadražilovi vrátili do Prahy. Miluše hovořila o překladech a statích, Láďa spokojeně poslouchal večerní zprávy. Ani jeden z nich si však viditelné změny na oknech nevšiml.

Po měsíci mi ale opakovaně vyzváněl telefon a nehledě na pracovní dobu jsem se omluvila a napočtvrté to Miluši zvedla: „Radko,“ uslyšela jsem její rozechvělý hlas, „já jsem se podívala z okna na ulici a zjistila jsem, že na tu ulici poprvé v životě vidím! To je úžasné, děkuju!“ 

 

Ty klíče jsem jim, bohužel, už nikdy nevrátila.

Radka Bzonková

7. 4. 2013, Konstanz